II. Od ženy svojí odtrh jsem se mocí,

Antonín Klášterský

II.
Od ženy svojí odtrh jsem se mocí, Od ženy svojí odtrh jsem se mocí,
ji opustil jsem, ač mne ráda měla; spícího děcka rtem se dotkl čela a jako zloděj odkradl se v noci. Svět může klnout manželu a otci, leč duší jeho myšlenka jen chvěla, že sám jen dojde, hvězd kde záře skvělá, neb v žití všednu zhyne bez pomoci. Mé umění, ó, umění mé svaté, ta oběť tobě marná byla, marná, neb potom Emmu zřel jsem jedenkráte. A zda dnes přijde? ptám se rozchvěn denně – a vidí-li, jak láska má je žárná? Ne, marně prcháš, neunikneš – ženě. 48

Kniha Sonety babího léta (1926)
Autor Antonín Klášterský