POLEDNE V LESE.
Ni list se nehne. Slunce žhavě pálí.
Vše dřímá, spí neb hledá proužek stínu;
hle, motýl znaven, klesl na květinu,
stvol schýlil se, pták oněm, žehnou skály.
V ten mžik se staří nejvíc v lese báli,
a pastýř krad se zticha na mýtinu,
by velký Pan, jenž usnul v lesa stínu,
se nevzbudil a nevykřiknul z dáli.
Leč zhynul Pan a s ním i dávnověká
druž satyrů; nymf sladkých není v hluši
již lesní, prázdno u čistého zřídla.
Dnes básník pouze, lesy jda, se leká,
když s mrtvým lesem srovná svoji duši,
kde pramen zpráh’ a nechvějí se křídla.
21