DOJMY A NÁLADY
A. KLÁŠTERSKÝ
K. WELLNER
K. BENÍŠKO = NAKLADATEL
PLZEŇ 1920
[1]
KNIHTISKÁRNA KAREL BENÍŠKO V PLZNI.
[2]
TEMNO – SVIT
Spor spolu vedou, co je světem svět.
Hned vítězí tmy a hned zase světlo;
kdo světlu chtěl, je zneuznán a klet,
co dračí křídlo temnot na zem slétlo;
leč znovu touží duch zem ozářit,
a s nocí den, smrt s životem se střídá,
zlo – dobro válčí, radost – trud, zdar – bída –
temno – svit.
Ahriman – Ormuzd: princip světa dvojí
od věku k věku, za noci i v jitru
v závodě stálém, zápase a boji,
a cítíš svár jich i v svém vlastním nitru.
Je třeba boje, by byl sladčí klid?
Je nutná tma, by slavněj plál den bledý?
Či ovládne svět jeden naposledy?
Temno? Svit?
V těch dumách kráčím lesem. Jaká krása
kol rozestřena! Na vrcholcích stromů,
na zemi, v tůni, ó, jak slunce jásá,
v proudech se lije, v sterém hraje lomu!
A vedle hned zřím stín se v hloubce tmít,
rozpínat peruť, krčit se a toulat,
a přec, ó, v jaký, hle, tu splývá soulad
temno – svit!
[5]
Rembrandte velký! Zde, ó, zde snad pouze,
kde zpívá jas a struny tmy se chvějí,
jsi učil se v své neobsáhlé touze
těm čárům svým, ó, mocný čaroději!
Kde bolestí a beznadějí zryt,
zřel’s vlastní duše obraz před svým zrakem:
zář – dobro – krásu deroucí se mrakem –
temno – svit.
Ó, pozdraveno budiž svaté světlo,
dárkyně žití, rozvoje a zdraví,
ve všem, co plá tu, usmálo se, zkvetlo,
co pne se výš, co pouta ledná taví;
ne v slunci jen, když vstouplo na zenit,
i v každé kapce rosy, jež se leskne,
když vstává Den a zapuzuje teskné
temno svit!
Leč požehnán i ty buď, temný stíne
hlubiny lesní, černorouché noci,
jenž učíš hloubat, ryješ v mysli líné,
ty, jenž jsi vzpourou proti tvrdé moci;
bolesti, která očisťuješ cit,
zlo, které k boji napřímuješ ducha –
ó, bratry jsou a v obou božství tucha:
temno – svit.
Ne, rub a líc jsou jedné látky jen,
když osnova jest jeden, druhý útek,
ó, dát je lidstvu oba – jaký sen! –
6
Vzlet radostný i přemítání smutek,
stesk věčné touhy – jasný plesu klid,
jak ty je dáváš, tvůrce velký, lese,
kde podle sebe měkce, tiše stře se
temno – svit!
7
JITRO V LESE
Den bude krásný... Vlaje noci chlad
doposud kolem, zář však již se skvěje;
kde tančily dnes v noci víly reje,
sta květů zkvetlo... každý strom tak mlád
se cítí zas, ač roků ční tu řad.
Jak rosa září v trávě u ručeje!
Flétnově žluva, drozd jak housle pěje,
a žežulčin zní refrén nastokrát...
Nevěřils’ včera sobě – věříš v jase,jase.
Zasypat večer chtěl jsi písní zdroj,
teď chvíš se blah, jak v nitru zvoní zase.
Děl’s: Láska klam!... jiJi krok můj rozšlapává!
A teď jdeš lesem, dýcháš vonnou chvoj
a šeptáš: Zbuď se zářící a zdráva!
11
RANNÍ PÍSEŇ LESA
Tisíců jazyků hlaholem všeho, co kolkolem,
šumotem listí a snítek, z nichž každá rovna je strunce,
šustotem stébel a stvolů a stonků
a cinkotem zvonků,
jež v trávě se rozvily za noci němé,
tě vítáme, žehnáme, pozdravujeme,
ó, zářící slunce!
My stromy, jež nejvýš se tyčíme v klenuté nebe,
jsme nejdřív spatřily tebe
a vzpínáme k tobě, na hlavách zelené jmélí,
ó, Vykupiteli!
jak druidi staří svá dlouhá, větevná paže;
my lesa věštci a stráže
se klaníme tobě jak v světa prvotné jitro;
ó zahřej nám údy i nitro,
ať v radosti života bezmezné zapomínáme
let tíhy a trudů a vichru, jenž sněti nám láme,
a bolestných nocí, kdy mráz nás hlodával zimný;
ať rány, jimiž tělo nám stůně,
se zcelí a slza vděčnosti naší
ať k tobě se vznáší
s tím šumotem naším, v němž své ti zpíváme hymny,
jak kadidla vůně!
15
Vstříc tobě jásáme, života zdroji, my ptáci,
svou písní nejkrašší, v které se ztrácí
i úzkostúzkost, i bázeň a jediný motiv jen svítí
a stále se vrací:
Ó, blaho lásky a žití!
Vlij v peruť nám sílu, ať vzlétáme k tobě vždy blíže,
nech kvést a zráti vše kolem,
ať země, kam padáme po letu, zem, jež nás víže,
je jediným bohatým stolem,
kde všecko se sytí a tísní,
ať celý jak vesmír, tvou prohřát jásavou bělí,
je jedinou písní!
Viz, motýli, šídla a komáři, mušky i včely
rej tančíme šílený, paprsk jak pokynul slunný,
a v letu a shonu
a ve hře do tenkých tónů
jak ladíme hrudi i křídel svých kovové struny!
Tvým dotykem zámotky pukly,
a z pouta těsných jsi kuklí
nás vyvedl, vítězi, zalil svým radostným světlem.
Ó, tančíme šíleně po lese zkvetlém,
bacchantky vzduchu
opité vínem,
neb nesem si z kolébky mlhavou tuchu,
že žijem jen tebou a s tebou též zhynem
již s večerním stínem!
16
My květy ti nesem balsám sladkého dechu,
ó, kouzelný života tvorce,
tys k žití nás probudil v trávě a mechu,
ó, pojď a líbej nás horce!
Krev naše i pyl náš i barvy našeho kroje
vše tvé je, vše tvoje,
ó, líbej nás, líbej, jsme tvoje s celým svým čárem,
ó, líbej nás, milenče žhavý,
nechť skloníme hlavy,
neb sladko je rozkvést a umřít v tvé lásce za parné znoje
tvých polibků žárem!
Ó, jásejme, zpívejme všichni tu: žijem ó, žijem!
A světlo, jež pijem,
zas dýchejme dále a šiřme ústy i póry,
i člověk, tvor chorý,
jenž z našich se řádů již vymkl a žije jen v mraku,
ať v stupnici žití
se článkem zas jedním a bratrem sourodým cítí
nás stromů a zvěře a květů a ptáků,
krev smyje, jež ruce mu třísní,
a srdci dá růžemi rozkvést a retům svým písní,
a v jeho ať očích, té dvojí hluboké tůňce,
ať zahoříš znovu na krásy, na lásky lovu,
ó, zářící slunce!
17
SEN
Den celý v ústech svých
mám sladkou jahod vůni.
Měl sen jsem, jako bych
šel s tebou k lesní tůni.
Tam pták pěl v záře smích
a plno jahod u ní.
Den celý v ústech svých
mám sladkou jahod vůni.
V snách nebyl to snad hřích
v tom blahém novolunní,
že ret jsem zlíbal v mih,
kde zlatý úsměv trůní.
Den celý v ústech svých
mám sladkou jahod vůni.
21
LESNÍ POTOK
Jde pod strání
a uhání
a zpívá si a skáče.
Co kaménky
a pomněnky,
co pějící mu ptáče?
Kol olšiny
a kaliny
a vrby ztrouchnivělé;
leč nedbá, stín
že trav a třtin
se v čistý proud mu stele.
„Hej, brachu, hej,
v dál nespěchej,
kde najdeš krásu jinou?
Tam vyschneš snad
neb budeš jat
a svět tě zkalí špínou!
Zde v zátiší“ –
Ne, neslyší
a směje se a pádí,
jak řek’ by: Lež! –
Nu, vzpomeneš
si na své vlastní mládí.
25
Chtěl’s, ó, ten let!
též vpřed jen, vpřed,
kde lesk by skráň ti zlatil –
ó, jak bys rád
teď v lesní chlad
se k tichým snům svým vrátil!
26
STRŽ
Strž lesní je jak duše kout,
kde vášeň, zlo a zášť se skrývá.
Tu poušť a změt, tu zablesknout
se nezříš zář, zde vždy se stmívá.
V ní kořenů jen visí proud
a jako klubko hadů splývá.
Strž lesní je jak duše kout,
kde vášeň, zlo a zášť se skrývá.
Kdos nad sebou prý konal soud
tu kdys... a pták zde nezazpívá.
Ó, tiše kol, ni nehlesnout,
ať nezbudí se Moc tu divá!
Strž lesní je jak duše kout,
kde vášeň, zlo a zášť se skrývá.
29
POLEDNE V LESE
Ni list se nehne. Slunce žhavě pálí.
Vše dřímá, spí neb hledá proužek stínu;
hle, motýl znaven, klesl na květinu,
stvol schýlil se, pták oněm’, žehnou skály.
V ten mžik se staří nejvíc v lese báli,
a pastýř krad se zticha na mýtinu,
by velký Pan, jenž usnul v lesa stínu,
se nezbudil a nevykřikl z dáli.
Leč zhynul Pan a s ním i dávnověká
druž satyrů; nympf sladkých není v hluši
již lesní, prázdno u čistého zřídla.
Dnes básník pouze, lesy jda, se leká,
když s mrtvým lesem srovná svoji duši,
kde pramen zpráh a nechvějí se křídla.
33
U LESNÍ TŮNĚ
Hoch snivý, rád jsem k lesní chodil tůni.
Tu sedal jsem a chladnou dýchal vůni
a snil a dumal, naslouchal, jak skrytý
kdes hvízdá drozd, a stíhal slunné třpyty
na tmavé hládi. Ale – jednou – jednou –
dnes ještě chvím se vzpomínkou tou bědnou –
jsem spáchal tady vraždu. Les pln světla
byl slunného a na tůni tu kvetla
běl leknínů – jak elfů člun když plave.
Nad tmavou vodou – body zelenavé –
dvě honila se šídla, v slunci plála
jak drahokamy, kroužila i stála
v svém letu nejprudčím. Tu ve svévoli,
podivné, kruté, máchl jsem svou holí
a jedno srazil. A teď zbled jsem bolem.
Les – zdálo se mi – ztměl se celý kolem,
tůň vzdychla, květy oči zavíraly
a třtiny chvěly se, ač van ni malý
netáhl lesem. Oko moje shlídlo,
jak smutně těká samo druhé šídlo,
a sklopilo se. Konec jeho blahu,
leč také mému! Ze všad jak by Vrahu!
teď znělo ke mně. A já prchal děsem.
Lét’ večerním jsem ponurým již lesem
a stále vpřed štván myšlenkou byl klamnou,
37
že celý les to ví a kdos jde za mnou,
než pohlédnout jsem bál se. Až pak přece
jsem obrátil se jasné na pasece
a ztrnul hrůzou: Šídlo za mnou letí! –
a v novém letu prchal hustou změtí.
To jiné bylo, a přec tehdy věřil
jsem v duši dětské, co les kol se šeřil,
že po ztrátě své družky, opuštěné
mne šídlo stíhá, za mnou v dál se žene,
a domů došel zděšen jsem a siný.
Pak dlouho cítil v duši hlod jsem viny.
Ó, šídlo krásné, jak mi líto tebe!
Již nebudeš, ty skvoucí živý hřebe,
nad tůní svítit za letního parna!
Ó, žel! A přec – ne, nebyla tak marna
tvá smrt! baBa myslím, že jsem od té chvíle
hnut soucitem byl větším, v lásce chýle
se k všemu tvorstvu, hlouběj cítil se vším,
co dřív jsem míjel, čeho dřív si nevším’,
co Příroda v svém stejně živí lůně.
A za to dík ti, šídlo lesní tůně!
38
KDYŽ TÁHLA BOUŘ LESEM
Když táhla bouř lesem a rachotil hrom,
já ukryt u lesní stezky,
jsem viděl, jak mnohý pozvedá strom
skráň hrdě v mračna a blesky.
„Tak rád mám –mám,“ děl jeden – tenjeden, „ten hromový hlas,
jenž vesmír ze mdloby budí.“
„Mne nezleká blesk –blesk,“ strom druhý děl zas –zas,
já„já pnu se hlavou i hrudí.“
„Je rozkoš –rozkoš,“ řek’ třetí – pevně třetí, „pevně tak stát
v té živlů vádě a hádce!“
„Ó, jak to, když bouře přeletí chvat –chvat,“
děl jiný – zavoníjiný, „zavoní sladce!“
Jen jeden strom blízko tich stál tu a něm,
jak vlnou zachvácen děsu,
a pro sebe spíš jen chvějným vzdych rtem:
„Ne o svůj život se třesu!“
Se všemi jsem pyšně v blesků zřel plam,
teď s tímto musím se chvěti:
Já vzhlédl a vidím: hle, hnízdo se tam
mu houpe na slabé sněti!
41
V BŘEZOVÉM LESE
(Vzpomínka na J. NERUDU).NERUDU.)
Ať v bučině víc je šepotu,
ať bory víc vůně mají,
přec veselo, tak veselo,
jen v březovém je háji.
Ta každá bříza tak štíhlá je
a podobna zakleté víle,
a sny a myšlénky, jež tu sníš,
jsou čisté tak a bílé.
Kam hledíš, tam běl a jas a plam,
z všad svitu řine se příval –
já maně si na tebe vzpomínám,
jenž břízy rád jsi tak míval!
A v jednu jsi vepsal, do srdce,
jak v břízy lidé je ryjí,
ten trpký svůj veršík o štěstí,
jež míjí tě jen a míjí.
Jen v jedno srdce jsi zapsal to,
kdy žití bylo ti líto,
leč co je tu srdcí, v každém z nich
tvůj verš i jméno tvé vryto!
45
ZLATÁ TŮŇ
Na louce slunce zářivé
rozlilo zlatou tůň
a všecko volá, všecko zve:
Ó, pojď a sluň se, sluň!
Je to, jak žluté kosatce
by samé kvetly tam,
jak tajemného v pohádce
by kola blýsk to plam.
A kdo v ně chycen, kdo tam vnik,
je kouzla jeho plen,
jak v staré báji v okamžik
je v zlato proměněn.
Je zlatý pták, jenž slétne sem,
i stvol i trávy klas,
a motýl, který sedne v něm,
má zlatá křídla v ráz.
Ó, za šťastné jsme chvílenky,
viď, zabloudili v les,
mé všechny sny a myšlenky
jsou celé zlaté dnes.
49
A úsměv tvůj, jenž včera zdál
se smuten mi a bled,
snad v zlaté tůni vykoupal
se, než ti na rty slét’.
50
SOUMRAK
Červánek už skoro zhas,
po lesích se smráká,
naposled se ozval hlas
zpožděného ptáka.
A je ticho; paseka
mlčí i hloub lesů –
pojďme, než nás poleká
i vzlet můry z vřesu.
Černá noc již nastává
v dubině i smrčí;
každý keř – jak postava
když se k cestě krčí.
Každý kořen, jak když had
přes cestu se snuje,
větev – jak když odevšad
páž kdos natahuje.
Jak bys cítil nezřených
křídel kolem vání.
Slyš! Zněl sten toto, nebo smích
v rokli pode strání?
53
Balvan jak když z podušky
mechu v cestu vkročí.
Blýskly to teď světluškysvětlušky,
či zlé skřítkův oči?
Pojďme, dej mi ruku svou,
co mi kouzel sjezdy?
Však mne vedou očí dvou
láskyplné hvězdy!
54
BŘÍZY
Mám světlé břízy rád,
jsou jako panny bílé.
Jak svítí jejich šat
za podvečerní chvíle!
Vždy větve nachýlí,
jak dívky útlé krásy
by večer spustily
své dlouhé hebké vlasy.
Je jemný ševel jich,
jak struny harfy znící,
jak lásky toužný vzdych,
když hledí ke měsíci.
Zří k němu, kraj co něm,
tak snivě rozechvěny,
a v jasu stříbrném
si koupají své kmeny.
Snad proto bledé jsou
jak dívky, jež v noc dusnou
zrak dlouho k luně pnou,
než v komůrce své usnou.
57
LESNÍ STEZKOU
Tou lesní stezkou před lety jsem šel
a zdálo se mi, že mi po boku
jde samo Štěstí. Jak jsem vzhůru spěl,
jak mizela mi země v hluboku!
Ba v hloubce se mi tratil celý svět
s vší prosou svojí. A kol zářil les
a zpíval pták a voněl keř i květ
a cesta jak by vedla do nebes.
Tak lehce jsem jí stoupal výš a výš,
jak bych byl strhal všecky řetězy,
kam’s v kraje snů, kam’s v pohádkovou říš,
v ráj lásky, která jde a vítězí.
Zrak hořel mi a úsměv na ústech
plál jako slunce, v něž se stápěl hvozd,
jak pták jsem cítil křídla v plesný spěch
a jako strom jsem v pýše rost a rost.
A v duši mojí – ó, tam pramenů
sta výskalo a pestrých honilo
se motýlů jak živých plamenů,
sta písní pělo, zvonků zvonilo...
61
Jak zdá se mi to dávno! Jdu tu zas
tou známou stezkou lesní, zvolna jdu;
vidino štěstí, jež mi zmizela’s,
zda ani zde tě na mžik nenajdu?
Vše září, voní, zpívá zase kol,
jen les mi nějak smutněj’ šelestí –
a srdce svoje jakbych na vrchol
nemohl pro tíž ani vynésti.
62
STARÉ STROMY
Kdo v zem je zasadil neb zda snad větru let
sem zavál símě jich, už dávno známo není;
ční celé věky tu, jak zřel je dědův děd,
když drahá písmena vyrýval na jich kmeni.
Sněť mnohá uschla jim neb vichrem zlomena,
a jako vražený hrot zbyl tu pahýl po ní,
leč dosud vznášejí svá hrdá temena
do nebes, do oblak, jež nad nimi se honí.
Ba mraků jak by řad táh’ starou jejich hlavou –
vzpomínky dávných let – paměti přešlých věků
o těch, kdo ztratili se kamsi v dáli mhavou,
o bozích, požárech, o vichřic hrůzných vzteku.
Pták zpěvný raděj’ se na sněti houpá květné,
když píseň šveholí, než v jejich věčném stínu;
jim havran zlověstný spíš do koruny slétne
jak smrti předtucha, jež čeká v nočním klínu.
Když vichr ohýbá peň mnohý jako prut
a mladé koruny v něm zmítají se prudce,
jich kmen tu mohutný se zvedá nepohnut,
jen sněti chvějí se jak starcům šedým ruce.
A vánek laškovný,laškovný když veselou zvěst nese
a mnohý keř a strom až prohýbá se smíchem
a plno šepotu a hovoru je v lese –
jim jak když cizí ples a živá radost hříchem.
65
Co jim je květů hra, co hmyzu hemžení,
co vlny smích a stesk, co jahody plod zralý!
Nade vším, nade vším v svém slavném mlčení
vždy jakby modlily se nebo vzpomínaly.
K nim, důvěrníkům svým, rád lesních do hlubin
pár zbloudí milenců v dnech tajné svojí lásky,
a básník lehaje v jich obrovitý stín,
sní, že mu šeptají své legendy a zkazky.
Obrázky víry své jim ozdobují kmen
a u pat pokleká jim žena pak i dítě,
jak kult by pravěký, nechť ani netušen,
jim v duši oživl zas mlhavě a skrytě.
Leč ony neslyší, jen pohrouženy v sebe,
hlas lásky: „Líbej mě!“, hlas matky: „Věnec uvij!“
dál jenom spíjejí se nezměrností nebe
a letem oblaků. A s Bohem pouze mluví.
66
ZÁPAD V LESE
Jak při feerii zvykem na vesnici,
že na konci hry bengál zažehne se,
vzplál rudý západ žhavou výhní v lese,
naházel zlatých pruhů v hloub se tmící.
Teď každá větev zářící je svící,
list každý kahan. Svit se v trávě třese,
rdí na kmeni a hoří na útese,
tká na sta růží sosnám v tmavou kštici.
Pak hasne vše... Ty, jemuž v pozdní slávě
lid mává v ústret, proč se mrazně chvíš,
když tmavé růže házejí ti právě?
Na západ v lese myslíš, čelo přemna,
jak růže nese, kdy den zmírá již
a noc už vchází mlčící a temná?
69
RYBNÍK U LESA
Sní rybník opuštěný
a smutný u lesa
a dívá se kalným svým okem
na šerá nebesa.
Na šerá nebesa,
mlhavé do dáli,
kam odlétli ptáci a vichry
list slední odvály.
Je sám, a v noci pouze,
za noci jedině
se přikrade luna a skloní
k té tiché hladině.
K té tiché hladině,
nad rmutnou hloubí dna,
a jako když náhle tam zkvete
lilije čarovná.
Jako když tomu, přes den
jenž trpěl, samotář,
se za noci, ve spánku zjeví
líbezná, milá tvář.
73
Líbezná, milá tvář,
jak zář když zablýskne,
a k trpící hrudi se krásná
mu hlava přitiskne.
74
VEČERNÍ PÍSEŇ
Je večer. Umlkli ptáci,
a západ zhasíná.
Vždy více a více v tmu ztrácí
se lesní pěšina.
Jen babka s klestím se béře
tu sešlá, vrasčitá
a přes výmol, kořeny v šeře
tak těžce klopýtá.
I její dozněl krok v temně,
a les pad do ticha,
ba, zdá se ti, slyšíš, jak země
si volně oddýchá.
„Jsme samy!“ stromy si vzdychly.
„Jsme samy!“ šeptá keř.
„Jsme sami!“ dí ptáci, a v ztichlý
jde palouk pást se zvěř.
Co chceš tu – pravím si – hochu?
A mechu po měkkém
jak odcházím, hanbím se trochu,
že též jsem člověkem.
77
CESTA K LESU
Ode vsi k lesu, poli cesta vede,
vždy blátivá a těžce rozježděná;
krok mnohý vtisk se do půdy jí hnědé,
tíž kol ji zrývá, pluh jen po ní stená.
Až skoro k lesu jde, kde stín je sladký –
ó, též by jednou zaběhla tam ráda,
leč musí odtud v pole zase zpátky,
ji pálí žár, déšť bije, šlapou stáda.
Je jako duše, přes niž svět jde celý,
jež cítí v hloubi sílu jeho škorně
a ponížení skrývá své a žely
a trpí, slouží všem a mlčí vzdorně.
O lese, květ kde u cest, se jí zdává,
kde po stezkách jen chodí svity třpytné
a lehký zvěře krok – ji sotva tráva
že podle hran se v blatném jílu chytne.
Jen za večera, červánek když plane
a z chat se vine kouř a cítit klestí,
nach západu i v její kaluž skane
a noc dá klid jí, a to celé štěstí.
81
A z jara někdy, kdy vše kolem voní,
i ona tiše zachví se a plesá,
když děti květy rozházejí po ní
a zapomenou na ni kytky z lesa.
Tu když tak hledím květů na kytici,
se zdává mi, že dobrá lesní víla
ven vyběhla a prsa na trpící
jí v noci květy tiše položila.
82
ZA ŠTĚSTÍM
Jdu lesem, a kolem vše zář je a květ
a nebe jak ocele zákal,
a motýl tu sedne, tu letí vpřed,
jak za sebou kams by mne lákal.
A z kapradí jak by šepot se nes:
Přijď, chceš-li natrhat štěstí,
sem ke mně v měsíční noci dnes
a zlatem uzříš mne kvésti!
Dík, motýlku, dík, já za štěstím spěl,
leč zbloudil v hlubokém hvozdě,
a dnes už můj krok je váhav, ó, žel,
je pozdě, je pozdě, je pozdě.
Mne, kapradí, šept tvůj nezláká již,
znám kouzel klamné ty reje,
a v srdci mám bázeň, v duši mám tíž,
a ruka má tolik se chvěje.
Jen slunných pár chvil, jež měl jsem a žil,
než práce sehla mou šíji,
rád v zpomínkách volám – tu vůni, ten pyl –
a tomu jen říkám, že žiji.
85
A celé mé štěstí v ničem než v tom,
zřít jiné u štěstí mety,
a tomu, kdo kol jde, ve vlas jak strom
své střásat poslední květy.
86
V MĚSÍČNÉ NOCI
Měsíčná noci letní,
čár její kolem zřím,
i v duši mojí slétni
s tím celým kouzlem svým!
Jak bílé břízy v mýti
za šera houštiny,
ať zas mi světlé svítí
dnů přešlých vidiny.
Mne zahal ve své páře,
mne přijmi ve kruh svůj,
líbezné smavé tváře
mi v tichu přičaruj.
Ať jak šept lásky známý
se zdá mi stromů vzdech,
ať vlahý van mne mámí
jak horoucích rtů dech.
Než v úsvit hvězdy zblednou,
jen na mžik, na krátko
se vrať mi ještě jednou
v snách, lásky Pohádko!
89
LESY
Jak modrými se tmíte pod nebesy,
zřím s láskou na vás, lesy, moje lesy!
A hlavou mojí zadumanou letí,
jak vašich korun milý táhlý šum,
co od dětství jsem ke dnešním až dnům
chvil sladkých prožil v svěží vaší změti.
Zprv za motýlem dal jsem se k vám v let,
zrak lákal skály mech i zlatý květ,
kapradin vějíř, jahod zralý plod,
jenž rděl se nachem ve vysoké trávě;
sled zkamenělých tvorů zvedal v slávě
jsem v starém lomu, z čistých píval vod.
Leč zvolna počlo všecko řečí jinou
mluviti ke mně. Ne, to nebyl již
jen listí šum, co vzduchem vlá – ó, slyš,
to šept a vzdech a ston, to tiché plynou
sny lesa, jeho paměti a báje,
to pohádka (a já jí rozumím!),
co zní a dýše kol a v šeru hraje
a opřádá mne snění pavučinou.
A já jsem znám, ó, já jsem znám tak s vším!
Keř vítá mne, a strom mi vypravuje,
zřím kahan gnómů blýskat v šeru sluje,
řad postav táhnout z hlubin tajemných;
93
roj elfů šplhá na ohebné stonky,
ti honí se a ti se kryjí v zvonky,
a rusalčin kdes zazněl sladký smích.
Pak do pradávné vesnívám se doby,
kdy hvozd a hvozd jen kolem v šíř i dál
a bratr zvěrů, drsný člověk skal,
z medvědí kůže hrubý šat si robí.
Zřím: Na temeni vrchu oheň vzplál,
snad žertvu bohům zapálil žrec vzňatý,
snad signál k boji to... a z dálky v sluch
mi padá pokřik válečný a ruch,
a štíty duní, třeskně znějí mlaty...
Ne, vše to sen... Kol hluboký je klid.
Kam v pošetilém zabloudil jsem snění?
A přece zas, jak spásy když mi není,
za chvíli slyším lesní rohy znít,
a v lesní úval, chladný tak a šerý,
tlum sjíždí pánů vznešených a dam
v sametu tmavém s vlajícími pery;
a na psovodů šňůře skorem škrtí
se, zdržováni mocně, diví chrti,
jak chtějí v před jen k temným houštinám.
Zní halas lovu kol a ve snech ruší
a vytržení zbožném eremitu,
jenž pod skalou kdes v poustky svojí skrytu
samotou z hříchu očišťuje duši...
Tak sníval jsem... To bylo v onen čas,
kdy prvních písní nesmělý dech třás
94
se na rtech mých. Leč když jsem, leže v mechu,
do korun díval se a v dumách zřel,
jak vítr nejdřív jednu rozechvěl,
pak druhou, třetí v horoucím svém dechu,
až celý les se v změti rozkolíbal
a rozezvučel jako slap a hýbal:
tu zchvátila mne touha strhnout dav
a na křídlech vznést písní čaru plnou,
sta duší rozchvít vzletu širou vlnou
a kouzlem ovát na tisíce hlav.
Mé čelo žhnulo, srdce plálo horce,
a mnohou píseň radosti i hoře
jsem vyvážil z dna šumícího moře
vašeho, lesy, s tichým plesem norce.
A pozděj prchal ve vaši jsem tiš
s obrazem drahým v srdci, kříž a kříž,
bloudíval spletí cest i houští vonnou,
z tmy hlubin třpyt' mi drahých očí plam,
a nikdo, nikdo neviděl mne tam
rozpínat náruč větví za oponou,
jen vy, ó, lesy, důvěrníci lásky.
Chvil vzpomínám, kdy pod klenbou jsem temnou
dlaň drahou k ústům zved a cítil, se mnou
že štěstí jde. A vy tak zářily jste,
mé lesy, jako úsměv duše čisté,
a ptáci jak by spojili své hlásky
v jedinou píseň blaha. Kde zní dnes?
Šel život dál... A často pak jsem ztrácel
95
se v stíny vaše, jizev pln a ran,
když osud sny a snahy moje kácel
a za mnou smích se kruté zloby nes
jak sykot hadí, krákot černých vran.
A klid váš zase mír mé duši vracel
a víru v sebe. Tratil se můj stesk,
když spatřil jsem, jak vichry rvou vás divé
a přece vzdorně stojíte jak dříve,
jak po mnohém sjel kmeni modrý blesk,
leč nezdolal jej.
Tak jsme žili spolu,
ó, lesy moje, v radosti i bolu,
a doposud můj krok rád k vám se béře
pro těchu, píseň, vzpomínku a snění,
pro chvíli klidu, pro mžik zapomnění,
kde nevyruším nikoho krom zvěře;
kde přátelé, již nezkřiví mně vlásku
a vítají mne vlídně ve svůj střed,
kde netřeba mi kroužit zdobných vět
a na tvář tisknout licoměrnou masku,
kde volně dýchat lze a bázně prost
si vzdychnout mohu, vzkřiknout z duše hloubí
a nechat v dáli svět a společnost
s hrou, shonem všedním, s nímž se krutost snoubí,
a do modrých se výšin jenom dívat
a nad hlavou čas nechat tiše splývat...
96
OBSAH
Temno – Svit5
Jitro v lese11
Ranní píseň lesa15
Sen21
Lesní potok25
Strž29
Poledne v lese33
U lesní tůně37
Když táhla bouř lesem41
V březovém lese45
Zlatá tůň49
Soumrak53
Břízy57
Lesní stezkou61
Staré stromy65
Západ v lese69
Rybník u lesa73
Večerní píseň77
Cesta k lesu81
Za štěstím85
V měsíčné noci89
Lesy93
E: js; 2002
99