VEČERNÍ PÍSEŇ
Je večer. Umlkli ptáci,
a západ zhasíná.
Vždy více a více v tmu ztrácí
se lesní pěšina.
Jen babka s klestím se béře
tu sešlá, vrasčitá
a přes výmol, kořeny v šeře
tak těžce klopýtá.
I její dozněl krok v temně,
a les pad do ticha,
ba, zdá se ti, slyšíš, jak země
si volně oddýchá.
„Jsme samy!“ stromy si vzdychly.
„Jsme samy!“ šeptá keř.
„Jsme sami!“ dí ptáci, a v ztichlý
jde palouk pást se zvěř.
Co chceš tu – pravím si – hochu?
A mechu po měkkém
jak odcházím, hanbím se trochu,
že též jsem člověkem.
77