ZA ŠTĚSTÍM
Jdu lesem, a kolem vše zář je a květ
a nebe jak ocele zákal,
a motýl tu sedne, tu letí vpřed,
jak za sebou kams by mne lákal.
A z kapradí jak by šepot se nes:
Přijď, chceš-li natrhat štěstí,
sem ke mně v měsíční noci dnes
a zlatem uzříš mne kvésti!
Dík, motýlku, dík, já za štěstím spěl,
leč zbloudil v hlubokém hvozdě,
a dnes už můj krok je váhav, ó, žel,
je pozdě, je pozdě, je pozdě.
Mne, kapradí, šept tvůj nezláká již,
znám kouzel klamné ty reje,
a v srdci mám bázeň, v duši mám tíž,
a ruka má tolik se chvěje.
Jen slunných pár chvil, jež měl jsem a žil,
než práce sehla mou šíji,
rád v zpomínkách volám – tu vůni, ten pyl –
a tomu jen říkám, že žiji.
85
A celé mé štěstí v ničem než v tom,
zřít jiné u štěstí mety,
a tomu, kdo kol jde, ve vlas jak strom
své střásat poslední květy.
86