TEMNO – SVIT
Spor spolu vedou, co je světem svět.
Hned vítězí tmy a hned zase světlo;
kdo světlu chtěl, je zneuznán a klet,
co dračí křídlo temnot na zem slétlo;
leč znovu touží duch zem ozářit,
a s nocí den, smrt s životem se střídá,
zlo – dobro válčí, radost – trud, zdar – bída –
temno – svit.
Ahriman – Ormuzd: princip světa dvojí
od věku k věku, za noci i v jitru
v závodě stálém, zápase a boji,
a cítíš svár jich i v svém vlastním nitru.
Je třeba boje, by byl sladčí klid?
Je nutná tma, by slavněj plál den bledý?
Či ovládne svět jeden naposledy?
Temno? Svit?
V těch dumách kráčím lesem. Jaká krása
kol rozestřena! Na vrcholcích stromů,
na zemi, v tůni, ó, jak slunce jásá,
v proudech se lije, v sterém hraje lomu!
A vedle hned zřím stín se v hloubce tmít,
rozpínat peruť, krčit se a toulat,
a přec, ó, v jaký, hle, tu splývá soulad
temno – svit!
[5]
Rembrandte velký! Zde, ó, zde snad pouze,
kde zpívá jas a struny tmy se chvějí,
jsi učil se v své neobsáhlé touze
těm čárům svým, ó, mocný čaroději!
Kde bolestí a beznadějí zryt,
zřel’s vlastní duše obraz před svým zrakem:
zář – dobro – krásu deroucí se mrakem –
temno – svit.
Ó, pozdraveno budiž svaté světlo,
dárkyně žití, rozvoje a zdraví,
ve všem, co plá tu, usmálo se, zkvetlo,
co pne se výš, co pouta ledná taví;
ne v slunci jen, když vstouplo na zenit,
i v každé kapce rosy, jež se leskne,
když vstává Den a zapuzuje teskné
temno svit!
Leč požehnán i ty buď, temný stíne
hlubiny lesní, černorouché noci,
jenž učíš hloubat, ryješ v mysli líné,
ty, jenž jsi vzpourou proti tvrdé moci;
bolesti, která očisťuješ cit,
zlo, které k boji napřímuješ ducha –
ó, bratry jsou a v obou božství tucha:
temno – svit.
Ne, rub a líc jsou jedné látky jen,
když osnova jest jeden, druhý útek,
ó, dát je lidstvu oba – jaký sen! –
6
Vzlet radostný i přemítání smutek,
stesk věčné touhy – jasný plesu klid,
jak ty je dáváš, tvůrce velký, lese,
kde podle sebe měkce, tiše stře se
temno – svit!
7