SRDCE.

Antonín Klášterský

SRDCE.
Je zprvu vázou, zkad se květy smějí tak prosté, čisté, rosa když je koupá, jak dětská očka rozmile tak hloupá, jež nevědí o mrazech, o závěji. Pak kaditelnou, kde vždy ohnivěji to plá a doutná a zkad, jak se houpá, dým oběti, již neseš jiným, stoupá a obláčky se vonné k nebi chvějí. A pokladničkou pak, co skráň se kloní, již, lásky žebrák, držíš nastavenu a čekáš, zda kdo hodí haléř do ní. A posléz jenom popelnicí, urnou, kde ze všeho, co mělo pro tě cenu, si pouhý popel skládáš s myslí chmurnou. 103