Z kanceláře.
Ten hodin zvuk tak tiká jen a tiká,
jen péro skřípne a zas kolem klid;
tak těžko se to při té práci zvyká,
kdy v prsou bouří ještě mladý cit.
I opře hlavu, zamyslí se chvíli
a vidí všecko, co tak míval rád:
procházky venku, kde duch v let se sílí,
a dívčí tváře, kouzlo promenad.
Hned přemlouvá se, že to dětská touha
a že tu musí každý jařmo nést,
však přec... ten stesk... a hodina je dlouhá,
teď čtvrtá bije – a než bude šest!
Co všecko chtěl, co sliboval vše sobě
za krásných nocí, za snů volných dob!
Teď? Jak tu ticho, ticho jako v hrobě!
A není-li to také jeho hrob?
60
Hrob mládí jeho, síly, ducha, vznětu
a jeho velkých do budoucna snů
a jeho písní, které v smělém letu
se nesly z duše za minulých dnů?
Snad ztratí vše. A rozhlédne se kolem:
tak mnohý chtěl as také výše jít
a teď tak vážně sedí nad svým stolem –
jak všech mu líto! – však on nesmí stlít!
Leč léta jdou, ne, léta rychle pádí,
a ptáče zpěvné zvykne na svou klec,
a bouřná dušeduše, nespoutaná v mládí,
ta zvyká též a dá se spoutat přec.
Co dál? Již málo. V úřad chodí denně
vždy zvolna, klidně kanceláře chef
a počítá a píše spokojeně
svá vyřízení stížností a slev.
A tehdy jen mu čela mrak se chytí,
když přijde hoch a chce tu z nouze psát.
Co? Literát? Ach, ti jsou roztržití!
A bručí do svých vousů: Literát!
61
Však vezme jej a kolem jeho stolu
pak často šine pohodlný krok
a mračí se, když opis sejme dolů
a nalezne – pár okřídlených slok.
62