Večer podzimní.

Večer podzimní. Večer podzimní.
Je venku smutno. Nechoď do polí, je jedna poušť to širá, až do duše ten pohled zabolí, jak všechno schne a zmírá. A divný chlad by v hruď ti pad’, než pomyslil bys na návrat. Cos chechtá se tam, vrhá na kmeny a zas to pláče chvíli, to krajem vichr, stařec šílený, se potácí a kvílí. Ten slyšíc hlas, do sukní řas se matce skryje dítě v ráz. 114 Vše v mlhu splývá. Pavouk obrovský jak pavučiny stkané by přes kraj táhl, jara přes trosky, a z mlhy chladno vane. Kdo může již, jde v krbu říš a k drahým svým se vine blíž. Teď listí spadlé chrastí, jako skvost když mezi ním kdos hledá, a večer je jak starý nudný host, jenž odbýti se nedá. A kdo je sám, jde v náruč tmám a chmurným, smutným myšlénkám. 115