Hvizd vlaku.

Antonín Klášterský

Hvizd vlaku.
Hvizd táhlý vlaku zalít’ ke mně z dáli. A vstal jsem k oknu. Jako jiskry plály mi v ústret hvězdy drobounké a třpytné. Noc táhla modrá, kterou ještě kmitne blesk sírný, ale hromu slyšet není. Pod mými okny houpaly se v snění tak beze zvuku dlouhé sněti stromů, co na listech v měsíční záře lomu se třásly kapky deště, zvolna schnouce. Byl vlažný vzduch a sladký. Na palouce květ mroucí voněl, klid byl neobsáhlý. Hvizd vlaku ke mně zalít’ dlouhý, táhlý tím čistým vzduchem z nedozírné dáli, jak výkřik v noc. A mír byl, hvězdy plály, a ticho bylo, vůně, sen a něha. Tam v dáli snad kdos na koleje lehá. 131

Kniha Spadalé listí (1890)
Autor Antonín Klášterský