PÍSEŇ O KŘÍDLATÉM KONI.
Dokonáváš, dokonáváš,
okřídlený koni!
Hlava tvá se v smrtné křeči
smutně k zemi kloní;
tělo – kosť jen, kůže – rány,
peruť – brky vyškubány,
co však teď už do ní!
Opuštěný, upoutaný
k dřevěnému kolu,
bez pomoci, bez útěchy,
ve palčivém bolu
čekáš smrť, a havran strojí
ve výši se na hruď tvoji,
jenom sletět dolůdolů.
172
Vidíš, vidíš, k takovému
dochází to konci!
Moh’ jsi spřežen v saně letět
s rolničkami, zvonci,
moh’ jsi pyšný v lehkém cvalu
nosit slávu generálů
nebo štváti s honci.
Moh’ jsi krásně na parádách
tančit podle hudby,
uzdu třpytnou, pláštík s erbem,
který nevyrud’ by;
snad i bílé ručky časem
byly by s tvým hrály vlasem,
ó, té sladké sudby!
S pohřbem moh’ jsi kráčet slavně,
v smutek zahalený,
v cirku vzbudit potlesk davů,
svůdné nosit ženy,
přepnout, sílu v kopyt čtveru,
na dostihách barieru,
první dobýt ceny.
Byli by ti tučnou pastvu
kladli do tvých jeslí,
173
sladkými tě jmény zvali,
výkřiky a hesly,
pak by byli s velkou slávou
složili tě v jámu tmavou,
mohylu ti snesli.
Však tys nechtěl. Strhals vzdorně
pout a uzdy tíže,
co ti byly zlaté třásně,
rolničky a špíže,
zved’ jsi se jak vítr divý
přes lesy a hory, nivy,
stále nebi blíže.
Rozepjal jsi bílou peruť,
z nozder šlehly blesky,
řítil jsi se, slunce v oku,
přes oblačné stezky;
pohrdaje šerem kolny,
pádils volný, volný, volný,
bez pouta a přezky.
Spíjel jsi se nesmírností,
hvězd a slunce třpytem,
v mrak i blankyt hřměl jsi v letu
neskroceném, hbitém,
174
a když nohou dup’ jsi v mraky,
tisíc jisker na oblaky
trysklo pod kopytem.
Zřel jsi zemi. Viděls bratra,
jak tu dole oře,
před tebou se rozvíralo
celé zemské hoře;
chtěl jsi, kdy už táhlo k noci,
vléci slunce nazpět mocí,
předčit slunné oře.
Ale běda, běda, běda!
Let tvůj byl tak krátký!
Křídla slábla, tíž tě táhla,
a tys padl zpátky,
a tvůj let přes mračen krovy
hodí se i básníkovi
už jen do pohádky...
Hladov, s křídlem polámaným
pad’ jsi s mnohou ranou,
a tu přišli, přivázali
ke kolu tě s hanou,
servali ti křídla, brachu,
a teď zmíráš, vzdorným k strachu,
s nohou upoutanou.
175
Nuže, skonej tiše, rychle,
rek smrť krátkou volí,
moh’ by kol tvůj bratr jeti,
který táhl v poli,
zařičel by, chtivý píce,
a věř, než ty rány, více
výsměch žití bolí!
176