STARÝ SPINET.
Paní Josefě T.
Na ten starý spinet černý vzpomínám si někdy rád,
ještě jej tam vidím v duchu v salonku tom malém stát,
kde jsem jako hoch jej vídal, ještě jako ozvěnou
slyším tóny laškující, hudbu jeho stlumenou.
Ještě,Ještě když se v místa vrátím, tam kde stával řadu let,
očima jej plaše hledám – po spinetu nezbyl sled;
ale reflex jeho temný ulehá mi na čelo,
jakoby s ním moje mládí bylo v dálku zmizelo.
Moje mládí, moje mládí! Nesmí klamat zrak ni líc,
vlastní srdce pravdu mluví, a to dí, že není víc;
prchlo, jak když raněný pták smutně křídlem šelestí,
vyznělo mi ve sklamání, v nedůvěře, bolesti.
Častěji teď hlava v dlaně padá v chvíli zoufalé,
myšlénky se skrání plíží jak noc v pustém úvale,
resignace ovazuje rány, kde ťal bolů spár,
divný pocit srdcem věje: nejsi mlád a nejsi stár!
19
Ale někdy upomínce tužby hlas jde v zápětí:
Tak ten starý spinet černý ještě jednou slyšeti,
slyšeti jej z nenadáni, než se vrásky nakladou,
jak ty tóny jeho tančí salonem a zahradou.
Kus těch dávných melodií slyšet ještě na chvíli,
vím, že oči slzami by celé se mi zalily,
že by ještě jedenkráte kovových strun starých hrou
mládí mé se rozesmálo čistým smíchem přede mnou!
20