DUŠE MÁ...
Duše má jak seděla by
jako vězeň s pouta tíží;
v žalář padá přísvit slabý,
a čas se tak zdlouha plíží!
Sedí, sedí – ani neví,
je-li noc či den je právě,
zní-li venku ptačí zpěvy
nebo vítr v suché trávě.
Sedí, sedí bez pohnutí,
nezasténá, nezakvílí,
přešel vzdor, jenž ruku nutí
mříží zatřást, přešly síly.
Však teď chví se ve hluboku,
děs jí křiví bledé rysy,
slyší kroky – mnoho kroků –
jaká hrůza! To jsou krysy!
37
Zná je dobře, ze všech koutů
noc co noc se sběhnou na ni,
marně smrt zve ve svém poutu,
cítí, jak ji každá raní.
Každá raní, každá bodá,
každá zub až na dno vtíná,
mrákotě se těžké poddá –
venku chladná noc je října...
Bože, myslím často v děse,
duše má jak vetchá blána,
dřív než tělo rozpadne se,
myšlénkami rozhlodána!
38