DVĚ ČÍŠE.
Dvě číše staré façony, leč v jemné hrany broušené
jsem dneska vyňal ze skříně – to člověk si tak vzpomene
jen náhodou, tak bezděky, jak táhne dlouhý řetěz chvil,
z té číše pila prabába a z této zde můj praděd pil.
Už dávno oba odešli a mnozí z rodu za nimi,
a ti, kdo zbyli, chvějí se jak staré vrby za zimy,
a mnoho v světě uhaslo a rozbilo se v úskalí,
a ty dvě číše přes vír let a času bouře zastaly.
A jak se na ně dívám dnes, tu jako ve snách zdá se mi,
že prabáby zřím vlídnou líc v tom bílém čepci s pentlemi,
že z páry snů a modrých mlh se stále jasněj’ pozvedá
a kyne mi a hyne mi ta vážná hlava praděda.
42
Ej, víno do těch číší sem, ať perlí se to zase v nich,
mně píti se dnes zachtělo z těch starých číší stoletých,
těch, kteří dávno prachem jsou, jejž vítr zvedá, pravnuku
to na paměť a vzpomínku a na bolest a na muku.
Snad na dně jedné číše té – pak mír se v duši uhostí! –
mně zbylo, mrtvý praděde, kus životní tvé moudrosti,
a na dně druhé, prabábo, jak plynul ti v nich šedin věk,
snad zbyl tu pro mne ještě sled tvých čaruplných pohádek.
Pak s Bohem, úzká jizbo má a nudný světe střízlivý,
já ve starý se ztratím hvozd, jenž moje dětství oživí,
kde víly bydlí ve stromech a modrých bludic tančí svit,
a s ptáky budu zpívati a s květy budu hovořit!
43