NAD STAROU PÍSNÍ.
Tu starou píseň, pár těch prostých slok,
jsem napsal kdys – už mnohý tomu rok.
Dnes, po letech jsem nalezl ji zas,
a kouzlem s ní mi dávný oživ’ čas.
Čas mládí, prvních touhy plných let,
kdy ještě básní byl mi celý svět.
Však v písni té jen slova! želŽel, ó, žel!
já nevím již, co jsem tou písní chtěl.
Dnes tuším jen, že táhlo tentokráte
cos hlubinami duše dojaté,
a že to bylo jemné jako dech,
jak luny svit, když kráčí po hrobech,
89
a že to bylo tiché jako stín,
když padá s lesů v modrých jezer klín,
a že to bylo sladké jako sen
o hudbě harfy, teplých očích žen.
Však vyslovit jsem nedoved’ to blíž,
a dnes již pozdě, dávno pozdě již...
90