NAD DÍTĚTEM.
Dnes vidět v daleku se míhat svoje štěstí
a zítra poznati, že přelud vše a sen,
a s větším odporem své těžké břímě nésti,nésti
než přešlý dlouhý den.
Bez lásky blouditi a nemít klidné chvíle,
co počneš, mysliti a pravdy hledat kmit,
a žíti bez touhy neb nedocházet cíle
a dusit v prsou cit.
Co věřil’s v dětství svém, si vyrvati dát z duše
a smát se nadšení a snům svým jako hrám
a časem bolestí do mrtvé vzkřiknout hluše
a cítit, že jsi sám.
Svůj život proklínatproklínat, a přece chtít zas žíti,
dát poutu volně dlaň i duši, země host,
proč přišel’s nevědět, ni proč máš odsud jíti,
a kam jde hrobu most!
130
Té bídy člověka! Vždy sražen ve své touze,
vždy sklamán nadějí, v niž zase věří hned –
ty dítě, vědělo’s, proč plakalo’s tak dlouze,
když přišlo’s na ten svět!
131