Lužici
Kdo si krájíš černý srbský chléb,
Srbem buď a neskloň srbskou leb.
Zejléř.
Jsi mrtva, Lužice, jsi, sestro, zchladlá,
že neslyšet ni vzdech tvůj, ani hlas?
Z koruny české perlo kdysi spadlá,
což ve víně již rozpustil tě ďas
neb Prušák zpupný na svém bujném hodu?
Polabských Slávů lístku poslední,
jsi urván navždy vichrem bouřných dní,
v prach zašlapán a zdeptán v nesvobodu?
Ne, nejsi mrtva, sestro, žiješ dosud,
než neslyšeti hlas tvůj pro řev děl,
a hrdlo tvoje škrtí krutý Osud,
zmar na tebe svůj jícen otevřel.
Ó, chvíš se, pánem stane-li se světa
tvůj tyran tvrdý, jenž tě sevřel v dráp,
i poslední tvůj vezme dech, jenž sláb,
tvůj jazyk vyrve ti a po všem veta.
Hle, pad tvůj tyran... dohřímala děla,
svět oddych si, vlá svobody zas dech.
Srb pánem doma, Polska vstává celá,
zas odvěká svá pouta střásl Čech.
A také ty již, Lužice, se zvedáš,
v svět celý voláš: „Nechci v rabství žít!“
Svých vrahů dětem žen svých mléko pít,
by splácely ti žlučí jen, víc nedáš!
Tak, dobře tak. Nač čekat, až se zbudí
dav rytířů tvých spících v Lubínu?
Tvým živým synům hoří láska v hrudi
a čas je změní na voj hrdinů.
15
Své právo žádej, ukaž světu lící
i prsou rány, sliny, kal a krev,
cos trpěla, vše soudu dějin zjev,
vstaň velká v hoři, silná, žalující!
Ty po volnosti voláš, věc tvá svatá,
tož jak by vzkřik tvůj přeslechnout moh svět
a nechat dále zlovolného kata
z tvé krve žít a bohatnout z tvých běd?
Též tobě věk náš musí vzplanout zoří,
tvé rány zhojit, ruce zbavit pout,
ne, nesmí slávská řeč tvá zaniknout
v tom hltajícím všeněmeckém moři!
Že věky spřáhal vrah tě k svému dílu?
Co z toho? V tom jen radostná je zvěst,
že k životu i právo mášmáš, i sílu,
když celé věky nesklála tě pěst.
Rab jen, kdo rabství trpí, rukou nehna!
Nuž, vstaň! Jdou s tebou bratří vítězní.
Zpěv Zejléřův ti na cestu tvou zní,
a Hórníkův duch zbraním tvojim žehná.
16