V ZÁŘI SVOBODY.
ZPĚVY NADŠENÍ, STESKU A NADĚJE.
„ZORA“
SPOLEČNOST S R. O. NAKLADATELSTVÍ, UMĚLECKÝ ZÁVOD
V PRAZE-KARLÍNĚ.
[1]
VEŠKERÁ PRÁVA, I PRÁVO PŘEKLADU,
VYHRAZENA AUTOROVI.
Tiskem M. Knappa v Praze (Karlíně) MCMXXIII.
[2]
SVÝM DRAHÝM DĚTEM
IVANOVI A EVĚ
[3]
28. říjen 1918
Ó, sestry, bratří – slávy den,
den svobody a štěstí!
Vlast nebude již cizích plen,
nám, nám jen počne kvésti!
Po tři sta let vlast v okovech
úpěla přes vše vzdory,
na všecko nám stín černý leh,
stín kleté Bílé Hory.
Nám jazyk rván, nám statek brán,
nám spoután, kdo byl smělý,
pro panstva pych lid na smrt hnán,
tisíce krvácely.
Ba hrob již měli hotový,
kam shodí nás – leč darmo:
my rozbili jsme okovy,
své odhodili jarmo.
A od Šumavy do Tater
vzkřik plesný chvěje rtoma:
Je sražen orel, dravý zvěr,
jsme pány zase doma!
Ó, komu děkovati dřív,
ó, komu věnčit skráně
za nesmírné to štěstí, div,
jenž přišel nečekaně?
Zda těm, kdož mřeli v žalářích,
že nevzdali se zlobě,
či těm, kdo hřměli v dobách zlých
k nám: Neklesejte v mdlobě!
Těm velkým, jimž sen v duších rost,
když války zřeli hoře:
5
Změň její zmar se na volnost,
všem spoutaným vzplaň zoře!
Či legiím těm hrdinným,
jimž v poutech žít se hnusí,
a jak žár v prsou hoří jim,
se bijí v svaté Rusi?
Těm od Verdunu, v zákopech,
i na italské pláni,
již za volnost tam padli všech
i naši porubáni?
Ó, vidím Vlast, hle, zářící
tu stojí v bílé říze,
všem žehná, slzy na líci,
a pak i české knize.
Tys – praví – nikdy nectila,
co chrání se jen puškou,
tys mocných světa nebyla
ni kejklířkoukejklířkou, ni služkou.
Tys mluvívala k lidu jen,
lehčila jeho tíži
a šeptala mu, spásy den
že blíží se a blíží.
Nechť pálili tě, trhali
za slova pravdy smělá,
tys přec v čas chmurný, zoufalý
jak pod mořem zvon zněla.
Tož nyní volná, v jasu dne,
kdy temnot trůn se kácí,
mé děti volej svobodné
k radostné nové práci!
6
Starý sedlák Hovorka vypráví svým vnukům
O válce povídat,
že mám vám, staroch, dneska?
Eh, děti, tahle pohádka
nic, věřte, není hezká.
Jen konec hezký je,
však ten už, děti zlaté,
jsem přece častokrát vyprávěl
a od táty jej znáte.
Že přece mám jen povídat,
jak bylo to? – nuNu, arci,
když děti sobě zamanou,
ať poslouchají starci.
Však pravda. Malí byli jste,
nechápali ni trochu,
a ty ve válce teprve
se’s narodil, můj hochu.
Že táta váš se za vlast bil,
to bude vaše teď pýcha.
Nech, Mařko, nos! Seď, Tondo, již!
Ba je to s vámi, roto, kříž!
Tak poslouchejte zticha.
Nu, hrůzný byl to čas
těch čtvero války let,
kdy rděl se jako požárem
ten celý širý svět.
Kde koho na vojnu brali,
ať chromý, sláb neb malý,
a děti a starce zas skorem,
šli všichni s němým vzdorem
a v duchu proklínali.
7
A ženy obilí síkly,
a kmeti orali v polích,
žně byly potom smutné
v těch lánech na půl holých.
A nejhorší z běd všech:
vlast, národ v okovech,
a na rtech nesměla ozvati se píseň,
ba ni vzdech.
Šli pod nůž jako brav,
šli naši vždycky prví,
kde zachránit se shnilý trůn
měl čerstvou lidskou krví.
Do bažin na smrt je vedli,
i shnilou řepu jedli,
ten hladem mřel, ten z těžkých ran,
byl šťasten, komu vykopán
hrob pod vysokou jedlí.
Je úpal dusil, mráz je rval,
a v děrách hmyz je v cárech žral.
A zpráva z domova žádná,
jak nám se daří asi,
co je tam střely skláněly
jak kosa na zem klasy.
My psali často dost
tam do té země cizí,
leč, děti, – Rus! – ta vzdálenost!
to lístek lehko zapadne
jak suchý lupen břízy.
A co jsme mohli psát?
To smutné byly jen zprávy:
jak rekvisice tuhé jsou
a jak nám berou i krávy.
Pro ty, co zbyly nám, nebylo
už časem píce ni trošky,
8
hrabanku dával k stlaní les
a za krmivo sloužil vřes
a trhaly se došky.
Co sklidili jsme, brali nám
a odvezli to – bůh ví kam.
My zas to schovávali
do děr a nad povaly.
Do mlýna v noci obilí
jsme dát si semlít vozili,
tak vyzrát chtěli na ně.
A tu zas přišli četníci,
zrak na vše pad jim slídící,
podlahu vytrhali v rázráz,
a kde co našli, brali zas,
a sypaly se pokuty,
ač zle již tiskly daně.
Nám tenkráte nic nevzali,
to Bůh nás chránil milý,
a přece zase brambory
nám, děti, v díře shnily.
Na děla zvony brali nám,
ty dávali jsme plačky,
a nechávali jak na posměch
nám jenom umíráčky.
No, byl to smutný čas
a večer nejsmutnějinejsmutněji,
čím svítit tenkrát nebylo,
kdy zimní dny se tmějí.
Šlo spat se tedy, dům byl tich,
jen časem z lože těžký vzdych:
zda se nám táta váš navrátí z těch
končin dalekých.
Zle bylo nám, oč ještě hůř
však bylo tehdy v městě,
9
co dříve bylo za zlatý,
teď rázem stálo dvě stě.
Tam lístky dostávali
na mouku, na chléb malýmalý,
a na ty lístky často nic,
tak chodili k nám do vesnic
i z široširé dáli.
My prodávali, co kdo moh,
ten chléb, ten pytlík hrachu,
a báli se, i na to trest
byl tenkrát, milá brachu.
Než, nejhůř přec jen bylo těm,
kdož opustili rodnou zem
a v poli válečném stáli.
Prý všecko dobře se daří,
a plné noviny chvály,
však šepot zde a šepot tam,
až hlavami jsme ke zprávám
těm kroutili my staří.
Tu lístek poslal táta váš –
jak jsme se lekli všicci!
že zraněn, střelen do nohy,
a leží v nemocnici.
Pak přijel, trochu belhal sic,
leč dost se rychle tu sbíral,
a potom – proti Rusi
že znova do pole musí!
Jak na mne podivně zíral!
A jednou zaklel, odpliv si
a potom se zlostnou tváří:
jak mnozí chrabře bojují
jen v teplé kanceláři.
Pak zas: Jak proti Slovanům
má střílet bratr Slovan?
10
A na konec: že nepůjde!
Já lek se. Mnohý schován
byl v lesích u nás tenkráte,
však zchytali je, zajaté
pak vedli, ruce v železích,
a nevrátil se nikdo z nich.
Já domlouvám mu. A tu on,
že lepší smrt, že lepší skon
než život v otrockém kraji,
a Rusové a Francouzi
že zas nám svobodu dají.
No, dal si potom říci přec
a odjel z domova na konec,
leč nějak jakoby zmámen.
A potom nám ve svět zapadl
jak do vody ten kámen.
Ni slechu, ani stop
již po něm od těch dob,
a já jsem slzami kropíval jen v duchu
jeho hrob.
Za žní to bylo jednou
a mnoho měli jsme práce,
když četník přišel sem –
do mne jako když střelí –
a hned: „Váš syn je zrádce,
on přeběh’ k nepříteli!“
Nu, klel a hřešil, pod střechu
mne k přísnému ved výslechu
a mámu též – vše prohledal,
kam letáky prý táta dal,
a zas: že bude oběšen,
až chytnou ho, ach, podlec ten!
A na potupu všemu kraji
že na buben nám statek dají.
11
No, nestalo se z toho nic.
Já neřek slova. V životě
by nebyla to rána prvá,
leč mámin statek z polovic,
a pak – Už dlouho nepotrvá
ta vaše moc! já myslil jsem,
co v duši znělo jásotem:
On živ, on živ! a pýcha rodu,
se bije vlasti za svobodu!
A konec hezký znáte už,
jak zažili jsme velké štěstí,
jak táta váš si ved jak muž –
ha, zatínáš, viď, Tondo, pěsti! –
a svobody jak pod křídloma,
když rozlétla se naší zemí,
se navrátil nám s legiemi.
No, neplač, Mařko! Vždyť je doma!
A tu jde zrovna. Oknem hrozí,
že lenošíme. S kolen, chaso!
A poženete napást kozy!
12
Daleké hroby
Jos. Kuchařovi.
Poušť nemůže tak smutná být jak pláně,
po kterých vichr válečné lét’ zloby.
Teď hrob jen vedle hrobu, hroby, hroby
a hroby zas ční do nebes tu báně.
A hroby zde a hroby osamělé
u cest a u pat stromů, trosek chyší,
u dvorců sžehlých nebo v lesní tiši,
jak kde kdo pad, sklán kulí nepřítele.
Ty všecky přímo dívají se k nebi,
kde sedí Bůh v své velkosti a moci.
Proč vraždit nechal je? Proč zajít v noci?
V jas oblak strašnou výčitkou se šklebí.
Ó, daleké vy rovy, smutné rány
na prsou země, sotva zacelené!
Kdo nevidí vás, kdo vás zapomene?
Kdy slz dost, byste byly oplakány?
K vám, nespatřeným nikdy, z dálky letí
žen modlitby a steny starých matek.
Jak dobře, že sem nedoléhá z chatek
ze širé dáli bolestný pláč dětí!
Jste malé, nízké, ale stín váš tmavý
a statisíce mil je dlouhý, dlouhý,
že padá v dáli v každý ples a touhy
a zlomí v půli smích a skloní hlavy.
I v jásot náš, že volni, bez poroby
tu stojíme zas doma, národ vskutku,
se staví nám váš obraz, plný smutku,
vy daleké, vy osamělé hroby!
13
Čím smíříme vás? Vzpomínkou či květem
neb slzou, již vám v dáli zasvětíme?
Či písní o těch, jichž leb ve vás dříme,
neb útěchou, již dáme jejich dětem?
Ne, ničím, ničím, ničím – křičí každý
z vás nyní z širé dálky – jenom skutkem,
že nevzplane již lidstvo v hněvu prudkém,
že nebude již válek, boje, vraždy!
14
Lužici
Kdo si krájíš černý srbský chléb,
Srbem buď a neskloň srbskou leb.
Zejléř.
Jsi mrtva, Lužice, jsi, sestro, zchladlá,
že neslyšet ni vzdech tvůj, ani hlas?
Z koruny české perlo kdysi spadlá,
což ve víně již rozpustil tě ďas
neb Prušák zpupný na svém bujném hodu?
Polabských Slávů lístku poslední,
jsi urván navždy vichrem bouřných dní,
v prach zašlapán a zdeptán v nesvobodu?
Ne, nejsi mrtva, sestro, žiješ dosud,
než neslyšeti hlas tvůj pro řev děl,
a hrdlo tvoje škrtí krutý Osud,
zmar na tebe svůj jícen otevřel.
Ó, chvíš se, pánem stane-li se světa
tvůj tyran tvrdý, jenž tě sevřel v dráp,
i poslední tvůj vezme dech, jenž sláb,
tvůj jazyk vyrve ti a po všem veta.
Hle, pad tvůj tyran... dohřímala děla,
svět oddych si, vlá svobody zas dech.
Srb pánem doma, Polska vstává celá,
zas odvěká svá pouta střásl Čech.
A také ty již, Lužice, se zvedáš,
v svět celý voláš: „Nechci v rabství žít!“
Svých vrahů dětem žen svých mléko pít,
by splácely ti žlučí jen, víc nedáš!
Tak, dobře tak. Nač čekat, až se zbudí
dav rytířů tvých spících v Lubínu?
Tvým živým synům hoří láska v hrudi
a čas je změní na voj hrdinů.
15
Své právo žádej, ukaž světu lící
i prsou rány, sliny, kal a krev,
cos trpěla, vše soudu dějin zjev,
vstaň velká v hoři, silná, žalující!
Ty po volnosti voláš, věc tvá svatá,
tož jak by vzkřik tvůj přeslechnout moh svět
a nechat dále zlovolného kata
z tvé krve žít a bohatnout z tvých běd?
Též tobě věk náš musí vzplanout zoří,
tvé rány zhojit, ruce zbavit pout,
ne, nesmí slávská řeč tvá zaniknout
v tom hltajícím všeněmeckém moři!
Že věky spřáhal vrah tě k svému dílu?
Co z toho? V tom jen radostná je zvěst,
že k životu i právo mášmáš, i sílu,
když celé věky nesklála tě pěst.
Rab jen, kdo rabství trpí, rukou nehna!
Nuž, vstaň! Jdou s tebou bratří vítězní.
Zpěv Zejléřův ti na cestu tvou zní,
a Hórníkův duch zbraním tvojim žehná.
16
Dědova pohádka
Tísní se děti na matku:
„Ó, povídej dnes nám
nějakou krásnou pohádku!“
– Ne„Ne, vždyť jen smutné znám.znám.“
„A což pak naše babička,
co jinde zůstává,
ta nezná?“ – Vaše„Vaše babička
je tuze churavá.churavá.“
„A dědeček je za mořem,
leč,leč až se vrátí zpět,
ten jistě krásnou pohádku
nám bude vyprávět.“
Tu paní se jen usmála,
než úsměv ten hned zhas.
A dále – rok zas bezmála –
se sunul krutý čas.
Až jednou z rána, v ulici
jak zřely děti ven,
prapory všude vlající
zářily v zimní den.
Na tvářích chodců úsměv, ples,
zpěv jarým proudem tek.
„Ó, víte-li pak, děti, dnes
se vrátí dědeček.“
A zvony zněly, jásot, křik
a hudba, rány děl,
to ve vlast volnou Masaryk
president přijížděl.
17
A když se s všemi pozdravil,
tak jasným hlasem řek:
„Náš národ trpěl, žluč jen pil,
teď však je nový věk.
Jsme svobodni, náš skončen bol,
nuž, všichni do práce,
a všecko bude kolem kol
jak v krásné pohádce!“
Tu paní dítě povznáší,
na prsa tiskne svá:
„To, slyšíš, dítě? nejkrašší
pohádka dědova!“
18
Vánoce svobody
Vzduch jehličí je dechu pln a vonný,
let andělů zří s oblak dětský hled;
pod jmélím vroucně přilnul k retu ret,
a Allelujah! Mír! zní plesně zvony.
Ó, ještě loni lidi jako feny
tyrani štvali knutou v bitev děs –
a svět již klidněj oddýchává dnes,
sta ran se hojí, umlkají steny.
I nám dar nebes přišel, štědrý podíl:
Po trýzni věků, volán tisíckrát,
náš messiáš, náš mladý český stát,
se ve chlívě nám shnilé říše zrodil.
Je dosud v plénkách, usmívá se z jeslí,
leč je to, jak by máj dých v lednou zem,
a mymy, jak lehko, radostno je všem,
jsme za dárky mu svoje srdce snesli.
A lidu vzkřik a písně vzduchem víří.
I tři králové jdou se poklonit
a žehnají mu, v očích svatý svit,
to vlasti otec Karel, Václav, Jiří...
19
President T. G. Masaryk
Co Praha celá zářila,
kam zrak jen večer pad,
jak věčný žel se nad ní tměl
vždy stejně chmurný hrad.
A kdo své zraky k němu zved
a zřel ten tmavý stín,
ó, tomu s něho jak by mrak
pad duše do hlubin.
A dnes – ó, zda to není sen,
jenž klamem šálí nás?
Hrad osvětlen, hrad osvětlen!
hle, lije v temno jas.
Jak maják září v příboj vln,
jak hvězda do šira,
a k němu jak se radostně
hled chodců upírá!
Ba z dálných měst a vsí a chat
jej zářit vidí tmou,
a oči duší nesčetných
tam s důvěrou se pnou.
Vždyť nepřijel to císař snad
v těch síních vysoku
své zraky pást, jak zdeptal vlast
nám na zem otroků.
Kol dvořané se nehrbí
s úlisným úsměvem,
jak pánu svému vyssáli
na krev tu zpupnou zem.
20
Ne, nad národem volným tam
bdí velký jasný duch,
náš president, náš president,
jenž rozbil rabství kruh.
On, který věřil, doufal, snil,
že volnost vrátí nám
a touhu po ní roznítil
z jiskérek v žhoucí plam.
On, jenž jak psanec prchl v svět
a trud a tíhu nes,
leč s láskou k pravdě, svobodě
a k vlasti, volné dnes.
On, který pluky vydupal
s hrdinstvím Husitů,
až pouta padla, jasný vzplál
nám úsvit úsvitů.
Ó, buď nám zdráv, ó, buď nám zdráv
do dlouhých, šťastných let,
by zřel, jak ten strom svobody,
jejž sázel, krásně zkvet.
A na něm, pod ním, kol a kol
jak celá mračna včel,
co pracujících tvoří ruk,
co myslících plá čel!
Ó, buď nám zdráv, ó, buď nám zdráv,
by shladil spor a svár,
by vrátil se nám prvních dnů
svobody naší čár.
A aby skutkem stala se,
ó, slova přesladká,
21
ta jeho, pro nás pro všecky
toužená pohádka!
Ta pevná víra v lidu tkví,
nechť obzor mraků pln
a nechť se zmítá sebe víc
loď naše v moci vln:
Že ten, kdo lana přesekal,
jež spletla věků lež,
by koráb, jenž se potápěl,
ji spiatou nestrh též –
A republiky svobodné
tam vlajku směle zdvih,
tu loď též z bouří vyvede
do tišin slunečných.
Ta víra zní v tom nezdolná,
když jako hlasů splav
dnes od Šumavy do Tater
to burácí: Buď zdráv!
22
List z Vídně z r. 1918
– L. J. Pospíšilovi. –
Můj drahý bratře, podivíš se asi,
že po dlouhých ti letech píši zase,
leč žijeme v tak smutném, strašném čase,
a bída nutí jít, kde záblesk spásy.
Pomoz nám, bratře! Všeho je nám třeba,
bramborů není, mouky, vajec, chleba
ni másla – všecko do obrovských cen
tu roste teď, a z bohaté kdys Vídně,
když trůn se sřítil, stát byl rozvrácen,
tvrz obležená, kde se žije bídně,
kde zuří hlad, kde mor a smrt jen straší!
Oh, jinak, jinak v staré vlasti naší!
Vy trpěli jste válkou arci téžtéž,
a přece nad nás chytřejší jste byli;
nám válka zprv jen byla kratochvílí
a věřili jsme – oh, ta lež, ta lež! –
v Německa sílu. Shroutilo se všecko!
Má žena stůně, jedno naše děcko
též churavé je, větším chce se jísti,
neb týdny je již u nás Velký pátek.
Oh, s lítostí teď, ano se závistí
se rozpomínám na náš rodný statek.
Ty po rodičích máš jej s mnohým lánem,
pomoz nám, bratře, žně dej skrovný díl!
Tys dřel se, vím, a přec jsi vyvolil
los šťastnější než já, jenž chtěl být „pánem.“pánem“.
Vím také, že jste zanevřeli na mne,
že leta nepsal jsem a svému rodu
se odcizil a zpotvořil své jméno;
že Němku vzal jsem pro velké si věno
a neodolal nižádnému svodu,
jda za bludičkou ctižádosti klamné.
23
Vše pravda, pravda, smutná pravda, žel,
jak všecko dnes bych změnit, zvrátit chtěl!
Než, bratře, s ženou měli jsme se rádi,
a bohatství? Ne, měli dětí kupu,
a tak jen tchán mi pomoh při postupu,
a já jsem podleh – nevíš, jak to svádí!
Pro české jméno ryl mne smíchu dráp,
a sami si je překroutili časem,
choť nových kruhů zalila mne jasem,
dnes bratře, vím to – byl jsem sláb, ó, sláb!
A tak jsem odvyk naší řeči zcela,
a přec – když jednou horečkou se rděla
mi tvář a oči svítily jak blesky,
já blouzně, zase mluvil prý jen česky
(a nikdo z mých mi nerozuměl kolem),
maminku volal, tebe, Andu, všecky.
A kdysi hruď se sevřela mi bolem,
když zaslechl jsem milý hlahol dětský,
jda kolem české školy. A když, hochu,
váš převrat přišel, poplakal jsem trochu
si také v skrytu, jak mne přemoh cit
a mladost písní volala mne jemnou.
Oh, jinak, jinak mohlo se mnou být,
jen kdybych nebyl šel tou cestou temnou,
Na návrat pozdě. Nešlo by to lehce,
a žena moje ani z Vídně nechce.
A tak tu dál jen budem mříti hladem.
Jen do tebe svou naděj ještě kladem!
pomoz nám, bratře! – – – – – –
24
K. V. Raisovi
Sloky zpola, ano zcela intimní.
Snů a plánů plné mladé hlavy,
horlili jsme – ó, čas pádí, běda! –
Já jsem zhořk a z tebe zamlkavý
milý děda.
Dvě ti drahé hlavy leží v dáli
v jednom hrobě a dvě tady v blízku;
jsou to rány, jež, vím, stále pálí,
stopy v písku
těch, kdo s námi šli a znikli jednou,
nevíme, kam, nevíme, zda rádi,
za nimiž však v dál zřít nedohlednou
vždy to svádí.
Nu, tys brachu, vždycky trochu stýskal,
i když slunný svit ti tváře zlatil,
nuž, hleď nyní na to jen, co’s získal,
ne co ztratil.
Hleď, co přátel tiskne dlaň ti vřele
a co srdcí k tobě vždy se vrací,
že’s byl svůj, byl náš, byl jejich cele
v snu i práci.
Hleď, jak práce tvá tu velká stojí,
srdečnými slovy mluví k lidu,
hřeje ho a těší, sílí v boji,
lehčí bídu.
A hle, národ, na chřtán šlápl zvěru,
volný počal věcí svých se chápat!
Svobody zář líbá skráň ti... Věru,
krásný západ!
25
Štefanik
Když na hvězdnatá nebesa,
hoch, upřel snivý hled,
tu bylo mu, jak ve hvězdách
by vlastní osud čet.
Opustil máť i rodný dům
a v cizí táhl kraj:
„Jdu hledat v dál svou hvězdu!“ řek.
A vnikal ve hvězd taj.
Jej nelákala Venuše,
ni LyraLyra, ani Kříž –
„Kde hvězda má?“ se stále ptal
a pátral v dál i blíž.
Tu rudým ohněm vzplanul Mars,
svět požárem se rděl,
leč přes vši bouř a mrak a kouř
vzplál novou hvězdu zřel.
„Hohó! toť hvězda Svobody,
to hvězda má je!“ vzkřik
a jarým hlasem do zbraně
již volal bratří šik.
Zdar kolísal hned sem, hned tam
jak vlna nestálá,
až v sled se hvězda Svobody
mu na vlast usmála.
„Teď domů – k matce!“ zajásal
a vzletěl do nebes;
s jich výše objal rodný kraj –
a jako hvězda kles.
26
Legie se vracejí
Praporů sta s domů vlaje,
v třídách píseň, šum a ruch,
davy křičí, hudba hraje,
ruku tiskne druhu druh.
Každý jak by bázeň střásl,
jak by dýchal volněji,
na rtech úsměv, v očích záře:
Legie se vracejí!
Však již táhnou... Na rameni
každý pušku, řad a řad;
v tvářích čteš jim utrpení
trudných let a bolných ztrát,
ale v očích klid a sílu
a tu skromnou reků zvěst:
Za svůj národ jsme se bili,
jak nám kázal cit a čest.
Hle, ti reci! Za nás nesli
ran a trýzně těžký kříž,
za nás zvedli prapor skleslý –
matky, vzhůru děti, výš!
Ukažte jim hrdiny ty,
ať se krása oběti
na celý jim život vtiskne
do duše a paměti!
Chtěl bys, na ty tváře patře
znavené a osmahlé,
každému říc: Bratře! – bratře!
do náruče rozpřáhlé
sevříti ta srdce mužná,
každou stisknout tvrdou dlaň,
která v dáli dobíjela
habsburskou tu kletou saň.
27
Hle, ti biret na své hlavě,
u Verdunu stáli as,
a ti s pérem, na Piavě
divoký šli na zápas.
A ti statní s beranicí,
padnout stále hotovihotovi,
rozbíjeli v ruských pláních
pouta nám a okovy.
Vítejte nám, hrdinové,
do volného domova,
však vás plno práce nové
čeká tady poznova!
Co tu cárů přešlé moci,
co tu sporů, vad a chyb!
Ale nyní, co jste doma,
bude líp, ó, bude líp!
Vy, kdož hlavy srazili jste
orlu říše prokleté,
i saň zisku v snaze čisté
shladíte a potřete;
tuhým svojím řádem spiati,
bleskem svojí ocele,
vyžnete a spálíte stoh
sveřepu a plevele!
Již jsme zase v klidu zmdleli,
zapomněli křivd a vin,
krutí k sobě, k nepříteli
slabí jsme, řad lehkých třtin.
Ale dnes páž sílu cítí,
srdce jihne nadějí,
na rtech úsměv, v očích záře:
Legie se vracejí!
28
V parku
Sed legionář v parku – zimní den
byl, ale slunný, vlahý tak a milý.
Též paničky dvě s dětmi vyšly ven
a na tutéž se lávku posadily.
„My, ve Vídni jsme dlouho žili dřív“ –
– Ó„Ó, Wien ist schön! a život je tam čilýčilý.“ –
„Mein Mann war Hofrat, u dvora měl vliv.“
– Tak„Tak do Prahy jste nyní přesídlili.přesídlili.“
„Když zřídil se ten stát zde – ach, zu dumm
war dieser Krieg – chtěl vlasti dát své síly.
Teď slouží zde, im Ministerium.“
– Nu„Nu, musíte si zvyknout!zvyknout!“ – „Komm her, Lili!“
Náš legionář, v tváři pošklebek,
naslouchal, seděl vedle hezkou chvíli,
pak odpliv sisi, a odcházeje, řek:
„A pro tohleto jsme se v dálce bili!“
29
Jizvy
Kde válčil jsem všude? Nu, v Karpatech, pane můj milý,
a v Rusku a Francii potom, kde perná čekala práce.
U Verdunu? Ovšem, u Vouziers též jsme se bili,
oj, jedna byli jsme duše a ani jediný zrádce.
Mé medaile? K čertu! Ta jizva na mojí hlavě
a tady na ruce druhá – jen pohleďte na ni! –
to, milý můj pane, má vyznamenání,
leč – jen že se ptáte, já netoužím po cti a slávě.
Zda bolí ty jizvy? Ne, pane, nebolí pranic.
Jen ptejte se, rány a mozoly bolí-li, matky,
když pro děti dře se a lopotí – cit je to sladký,
a my se pro volnost bili a děti, tak daleko od našich hranic.
A přece – je pravda, když pak jsme přijeli domů
s tou radostí, všecko jak září tu v svobody vesně,
a zřeli tu lenochy, zloděje hýřit, oh, u sta hromů!
nu, nechci vám lháti, ty jizvy mne bolely děsně...
30
Slovensko
V červnový večer chodím po nábřeží,
vzduch vlahý je a plný květin dechu,
leč na mém čele těžké mraky leží,
a chvílemi jak ubránit se vzdechu?
Teď na Slovensku boj as plane divý,
kdo nemyslí naň, ach, kdo zapomíná? –
A kolem hovor chodců zvučí živý,
a veselá zní hudba od Žofína.
Pár měsíců, co skutá pro staletí,
tam rozlomena pouta bědné láje
bez práv a hlasu, a co do objetí
vlast vine si ty vykoupené kraje.
A zas již Maďar sahá po nich dravý,
zpět z matčina je vyrvati chce klína...
A koho potkám, směje se a baví,
a veselá zní hudba od Žofína.
Již zřím, jak tyran nová pouta strohá
skul Slovensku a pevněji je váže,
jak po šíjích zas šlape jeho noha,
rve jazyk z úst a v temno věznic káže
ty smělce vrhnout, kterým na mžik zdálo
se o ráji, hlav na sta za trest stíná...
A tu? Co světel zářivých hle vzplálo!
A veselá zní hudba od Žofína.
Ne, nedáme jich. Co však krve vřelé
zas vytryskne, co srdcí dotluče tam,
jež mohla bíti ve zvon země celé
a ke hvězdným až doletěti metám!
Snad teď již přes ně děla hřmí a jízda,
a otce ztrácí droboť, matka syna...
Jak bolí, když kol kuplet někdo hvízdá!
A veselá zní hudba od Žofína...
31
Smrt majora Jelínka
(1919)
Vpad Maďar na Slovač,
by zotročil si znovu děti její;
zní matek ston a pláč,
jak zas již pluky naše odcházejí.
Od Nových Zámků zvěst
se nese hrůzy plná,
že padly naručest
a dál se valí nepřátelská vlna.
Leč voj náš se již řítí od Komárna,
vrah zahnán, couvá – snaha jeho marná,
než usiluje znovu ve dne v noci
zas Nové Zámky do své sevřít moci
a prorazit pak doufá odtud hravě
k Bratislavě.
Nepřítel drže pravý Nitry břeh,
Ban Keszi vzal jak příval vody dravý,
leč v mladém oku žeh
a v srdci touhu dobýt vojsku slávy,
náš major Jelínek
již krotí jeho vztek,
s oddílem svým se žene nečekaně,
Ban Keszi vyrve nepřátelům z pěsti
a takou silou udeří tam na ně,
že se břehu je smetá, cestu klestí,
a u Ban Keszi, stále hotov k boji,
pak v záloze on, mladý vítěz, stojí.
Den červnový byl – první léta den.
Od Nových Zámků zahřímala děla,
a zem se chvěla,
to hlavní útok náš byl rozvířen.
32
Již ode všad se ženou naše čety,
v děl rány znějí pušky, kulomety;
teď v bitvy vír, jenž rost,
vlak pancéřový s rychlopalným dělem
vjel k nepříteli čelem
na železniční most.
Leč nepřítel se zoufanlivě bije,
zmar svými děly v naše řady sije
a nyní za svůj cíl
náš obrněný vlak si vyvolil.
Ohlušný výbuch! Co se, co se děje?
všem na ústech se chvěje.
Než jak se oblak rozplynuje dýmu,
zřít dáno, běda! zraku žasnoucímu:
Most zpola sřícen! Za střel kulí deště
vlak obrněný na trosce tu ještě
dál stojí, vléčný roztříštěný vůz
v hloub visí, ku předu jet ani
zpět nemůže, leč – jaký obraz hrůz! –
dál dělem svým se rychlopalným brání.
Co počíti? V tom na koni, jenž celý
je zpěněn, letí někdo k veliteli.
To major Jelínek!
A prosí: „V bitvy jek,
mi dovolte, ať na záchranu vlaku,
svůj prapor vésti smím!“
A taký oheň hoří v jeho zraku,
že kývne velitel. A major Jelínek
již v boj se vrh a všichni jeho s ním.
Třesk ran, boj kolem nejkrutější šílí,
zeď nepřátel se viklá, než v tu chvíli
smrtelně zraněn, Jelínek v prach padá.
Uprostřed děsu
33
jej odnášejí. Siná tvář ta mladá,
ret sotva dýše.
„Umírám za vlast“, zašept ještě tiše,
„jsem spokojen!“ A více ani hlesu.
Než jeho smrt v boj prudší naše nítí.
Kdo jako on by vlasti nedal žití
a nepad stejně jako rek?
Buď pomstěn Jelínek!
A než den zapad do nočního mraku,
jsme pány zase vlaku,
nepřítel zahnán. Na rtech všech tvé jméno,
ó, hrdino! Slovensko zachráněno.
34
Poručíku
Již nevídám vás, poručíku,
v kavárnách sedat u oken
a s cigaretou podle zvyku
tam prozívati boží den.
Ni šavlí břinkat na ulici
a knír si kroutit – Sacrebleu! –
a potkáte-li krasavici,
sklo v oko vrážet osláblé.
I úsměšek vám zmizel s retů,
když táhne kolem dělný lid,
a netleskáte v kabaretu,
když zpěvák chce nás urazit.
Co, poručíku, je to s vámi?
Jste nemocen snad? Rcete mi,
jste vy to? neboNebo zrak mne mámí?
Dějí se divy na zemi?
Vždyť nechvátí vás už ni kašel,
mrav, česky mluvit, nutí-li,
ba kličky jste a čárky našel,
jež z jména se vám ztratily.
I s uniformy sprchlo zlato
vám hvězd a šňůrek – pravý div,
leč ve vašich čtu očích za to,
co nečet jsem tam nikdy dřív:
Že poznal jste v té válce děsné,
kde tryskala krev potokem,
co je to, když tak člověk klesne,
že bratr je mu otrokem.
35
Že syn jste zase svojí matky,
a mluva, jíž vás učila,
má opět pro vás půvab sladký,
a ta tam nechuť zpozdilá.
Že pohrdě se lehko zvyká,
kde svoboda nic neváží,
leč teď že může Republika
spát klidně – že jste na stráži!
Ach, poručíku, odpusťte mi,
že setník jste, zřím teprve –
vás oslovit dřív přede všemi,
byl byste zrudl do krve.
A já – nu, víte – k čemu lhaní?
dnes vše to odnes doby cval –
bych dřív k vám nebyl přistoup ani,
ne, ruky byl bych nepodal.
Leč dnes, už pro ten slib váš skvělý,
jež zrak vám plní zářící,
si můžem, o to stojíte-li,
upřímně stisknout pravici.
36
Kniha
(Před třiceti lety)
(Před třiceti lety)
Má kniha vyšla, moje, moje kniha!
Mé první básně „Klasy zlatých zrn“.
Jak ve výkladci zář se po ní míhá!
V ní budu žít, až prach můj skryje drn!
Tu stojím, zrak můj, kdo ji koupí, číhá...
Dav lhostejně kol kráčí – jaký trn!
Teď! V krám jde dívka – ke knize zrak zdvíhá...
Ach! Nese „Návod ke čištění skvrn“.
(V době světové války)
(V době světové války)
Co to? Má kniha zase za výkladem?
Po takých letech – jaký případ hloupý!
Nu, blázen byl jsem ve svém věku mladém –
Vlast – národ – volnost! inu, dětské roupy!
Leč nyní – Bože, kdyby před úřadem
kol president šel – radš s tím rychle v stoupy!
Hned do krámu sem sluhu pošlu zadem,
a ať té knížky celý náklad skoupí.
(Po převratu)
(Po převratu)
– – též, pane ministře, jsem dodat smělý,
že literát, před lety několika
jsem vydal knihu, svobody zpěv vřelý,
je rozebrána, – chytla, jak se říká.
Již proto, jak v ní cítím s trpiteli,
snad přihlédnete k přáním prosebníka.
Zda v manifestu jsem? Ach, zapomněli
jej poslat – víte, literární klika...
37
Syn národa
Dr. K. Kramářovi.
Byl podezřelý dávno: jezdil na Rus
a na Krymu měl villu, za choť Rusku.
Byl učený, a řeči jeho plamen
jak zažehoval davy! Nic se nebál
a nehrbil se před velebou trůnu.
Byl pevný, zlata lesk naň neměl moci
a zhrdal třpytem titulů a řádů.
Takový člověk je buď blázen velký
neb nebezpečím státu. A tak válka
když rozestřela přes říš dračí křídla,
byl jat a před soud postaven a souzen
a odsouzen (dřív, nežli jat byl) – k smrti.
Pak zaváhala Vídeň. Usmrtit ho?
Smrt jeho sboří poslední snad mosty
od trůnu k Čechům, již ho mají v lásce.
Na frontách teď již desertují houfně,
jak potom? – Orel dvouhlavý ho pustil.
A za krátko říš shnilá rozpadla se,
a Volnost! vzkřikla utýraná Praha.
Stál v čele vlády, snil, že k vládě, moci
se pozvedne zas porobený národ
v svém vlastním státě. Ale v temných děrách
již zmítalo se záští, plné jedu,
koupených duší, drzých hebrejčíků
a šiřitelů zkázy. Našlo ruku,
chlapeckou ruku, vtisklo zbraň v ni zhoubnou
a syčelo jen: Nepřítel, hle, lidu!
A ruka stiskla – výstřel třesk’, leč střela
cíl minula. A přece stihla srdce,
jež zaplakalo lítostí a bolem.
38
Šel do ciziny sloužiti své vlasti.
A než se vrátil, srazili ho s výše,
kde vysoko čněl. Překážel až příliš.
Jen stát a národ stále! A co strany?
Chtěl, aby jazyk cizáky nám rvaný
teď celým státem plně zněl a volně,
a v domově svém Čech byl vskutku doma.
Hlas týraných od pomezních hor, dětí
i matek pláč, sluch zraňoval mu stále,
i chtěl jej ztišit. Je kdy na to všecko?
Teď radit se jen, co má žito platit,
jak mzda být velká, jaká ještě místa
a úřady si vymyslet, by všechněch,
kdo lační po nich, splnila se touha.
A tak šel do řad zas jak prostý vojín.
Leč v postavě té přímé dál tu žije
svědomí národa, sen všech, kdo smutně
se dívávali k bělohorské pláni
osmého listopadu, kdo se chvěli
nad knihou dějin od let probuzení
o naši řeč a národ, v chvílích stesku
se těšíce jen vidinou let příštích,
a v srdci jásot, ale slzy v očích,
den pozdravili volnosti a slávy.
39
Lípa svobody
Zas zabloudil jsem v svého mládí kraj
a ze všad plno slyšel dávných zvuků;
i starý známý vroucně stisk mi ruku,
leč – jaký v očích ležel mu to taj?
„Když byl jste tady u nás naposledynaposledy“ –
děl s úsměvem – byl„byl obzor ještě šedý,
než vy jste říkal: „Buďte,Buďte klidni, lidé,
již u konce ta krutá doba běd;
což neslyšíte v noci pukat led,
což nezříte tmy blednout? Již to přijde!“přijde!‘
A pak to tedy přišlo, Bože milý!
My svobody dech lačným rtem tak pili
jak zpráhlá půda déšť, a hned se smáli,
hned plakali. Ta jindy klidná ves
hučela jako úl. Vlak mnohé v Prahu nes,
a chtivě zprávy čekali jsme z dáli,
co Praha a co Výbor národní,
co naše legie a za kolik už dní
přijede president, a těšili se tuze.
Pak také u nás zabouřily schůze,
a řečí smělých plno na nich teklo,
a podívaná byla na ten div,
jak nejvíce kdo krčíval se dřív,
teď nejhlučněji křičel: „Hrom,Hrom a peklo!“peklo!‘
A za pěkné pak jarní pohody,
než první žluťák zablýskl se v trávě,
již nevím, v čí se zrodilo to hlavě,
že budem sázet lípu svobody.
Jí pěkné místo nalezli jsme v krátku,
a celá ves hned strojila se k svátku.
Tři rány za vsí kovář vypálil,
a lidí proud se k místu lil a lil;
sedláci přišli, selky, starci, děti,
40
družičky mladé, plné pestrých stuh,
i školní mládež – radost pohleděti.
Hasičské trubky zněly, živý kruh
tu junáků stál stráží u fáborů,
i čeleď všech se přivalila dvorů.
Starosta mluvil, mladý učitel,
a student jakýs vzletnou báseň hřměl,
leč nejvíc k srdci sáhlo, dojemně,
když za písně, s níž odcházeli v dálku
nám naši hoši v krvavou tu válku,
jsme mladou lípu kladli do země.
Již viděli jsme, u vsi naší prosté
jak svobody strom tyčí se a roste,
jak mohutní a s každým novým létem
se všecek bělí drobným sladkým květem,
ba mně, a mnohým jiným snad, se zdálo,
jak lípa pne a šíří ramena,
že slyšet včely...“
– A„A co dál?dál?“
„Již málo.
Do rána byla lípa zlomena!“
Bez hnutí, slova, známý můj tu stál.
Již znal jsem, co se tmí mu pod řasami.
Je více takých škůdců mezi námi?
Číst odpověď mu v očích, jsem se bál.
41
Olivy v Davanzu
Ač jaro rozžalo v travinách květ
a nohy zve do tanců,
ó, jakou to smutnou pohádku šumějí
olivy v Davanzu!
– Nám s větví viselo – pár to jen let –
tak příšerné ovoce,
že dosud se chvějem hrůznou tou vzpomínkou
do dne i do noce.
Tam kdesi na sever daleko zem,
kde tyrana pod patou
mřel v okovech národ, neměl však odvahy
smést tu tíž proklatou.
Leč když jej tyran pak do války hnal
a vděk měl být – pohana,
ó, ký div, že mnohý z národa přeběhl
zlomit moc tyrana.
Než, běda, některé za boje jal
zas tyran v své zajetí
a dal je pak zvěšet na šíjích oprátky,
našich zde do snětí.
Ó, co teď slyšíte, není jen šum,
jak v listí van zalít by,
to jejich je pozdrav daleké otčině,
pozdrav a modlitby.
To ston je mroucích a kletby to hlas
všem trýzničům národa
42
a prosba: Nás také si vzpomeňte doma tam,
až přijde svoboda! –
Ač jaro rozžalo v travinách květ
a nohy zve do tanců,
ó, jakou to tklivou pohádku šumějí
olivy v Davanzu!
43
Mučedníci
(1921)
Za hrobového ticha hustých davů,
jež dusí vzlyk, co slza kane s lící,
se vracíte k nám, svatí mučedníci,
již pro svůj národ šli jste na popravu.
Zní truchlý zpěv a tlumený zvuk bubnů,
a vlahým vzduchem, jak již bývá v dubnu,
na lafetách děl, jež se v boji chvěla,
ta vaše vezou potupená těla
katovou rukou! Trup váš dávno ztuhlý,
již rozpadá se... Ale květy, z hloží
a trnů věnce, mučedníci boží,
vám s naší vlajkou kryjí prosté truhly.
Vás přeběhlíky, sběhy, podlé zrádce
v tyrana očích, ale věrné syny
národa svého, svojí domoviny
si vezem z dáli, byste spali sladce
v té zemi, pro niž bili jste se, mřeli;
vás bojovníky, kteří věděli jste,
do tyranových rukou padnete-li,
že budete se houpat na oprátce,
a přec jste šli v té veliké a čisté
své lásce k vlasti, zahodili zbraně,
jež tyran vtisk vám, jenž nás věky šlapal,
a proti němu na druhé jste straně
šli bít se, v duších nadšení a zápal.
A jati pak, jste mužně umírali,
vzdor na svých rtech a v srdci spásy tuchu,
dech svobody již ve vlahém jste vzduchu
cítili vanout...
Dnes již volný národ
vás pozdravuje, vítá domů z dálidáli,
a jarní van co celým světem duje,
44
zas do své půdy si vás přesazuje,
květ nejkrásnější, do svobodné země
si se slzou vás klade, vzácné sémě,
v němž dřímá jistě nové síly zárod.
Vy mrtví jstejste, a přece navždy živí.
Nad hrobem vaším častokráte stane
vnuk ještě pozdní s obnaženou hlavou
a v zmatku pozná cestu svoji pravou,
nechť po ní vichr ve tvář bije divý.
O vaší lásce, smrti požehnané
pět budou pěvci ještě příštích věků
své hymny nadšené a epopeje.
V té knize, kam své národ píše děje,
plát budou vaše činy, smělost reků,
a legenda, jež ráda sobě sedne
u krbu v zimě, kolem mláď i stáří,
vás opřádat svou bude svatozáří,
a bude radost zřít, jak pýchou zvedne
se dětí hruď a v očích zahoří jim
týž svatý hněv k všem tyranům a zmíjím.
Spi klidně prach váš v zemi vaší rodné!
Leč duch buď s námi! Hle, tu na náměstí,
zkad jde váš pohřeb – jak ta pamět bodne! –
lešení stálo kdys, a z téhož rodu,
jenž zmučil vás, dal císař mstě tu kvésti
a stít, kdo vstali naši za svobodu.
Jich dvacet sedm bylo, vzácných pánů!
A ze své hrobky, podle staré zvěsti,
než půlnoc tmavá nachýlí se k ránu,
ti mrtví páni vycházejí dosud,
na orloj patří, modlitbou se chvějí
jim rty, jak tíží sen jim vlasti osud...
Ó, věřím, věřím, nechť co nejtišeji
tlít bude prach váš: duch váš vstane z hrobu
45
a zjevovat se bude... V smutnou dobu –
kéž nenadejde nikdy! – národ chabý
kdy svobody své vážil by si málo
a zapomněl již, co to krve stálo
jí dobýti, a ve jho, v němž jsme rabi
kdys úpěli, zas vložit chtěl by hlavu,
čest zaprodával svoji... jistě v tmavu
zde na náměstí spatří pozdní chodci
jít jiný hrůzný průvod... Tichou nocí
řad stínů půjde... čtyřicet dva bude
těch světlých postav počet... půjdou němí,
leč ukazovat budou bědné zemi,
jež zapomněla, v úzkosti a mucemuce,
své rány, pruhy na svých krcích rudé
a provazy vzad pevně spiaté ruce...
46
Starému portrétu v ministerské kanceláři
Skoro mi vás trochu líto,
trochu líto, pane hrabě,
že vás tady zapomněli
na zdi, tapet na hedvábě;
zůstal jste tak osamělý
v smutné poze přežitku,
vy a tam ten vykládaný
starý kousek nábytku.
V paláci, jenž kancelář teď,
nechat vás – to divný nápad,
vždyť vy ani nemůžete,
co se stalo, dobře chápat;
inu, chápat příliš rychle
nikdy zvyklý nebyl jste,
ale co se tady děje,
nad rozum jde zajisté!
Kdy se zjeví starý lokaj,
kam se děla psíků smečka?
Parketami nešuměla
komtesčina dávno vlečka!
Ani farář nepřichází
těšit paní hraběnky –
věru, divné honily se
pod čelem vám myšlenky.
A když potom odnášeli
stoly, křesla, lustry, svíce,
gobeliny a sklo a vázy,
mračil jste se víc a více.
Vesele přec žil jste také,
nepřítelem nebyl žen,
že by však už vnuk byl přived
celé panství na buben?
47
Ale bylo hůř a hůře.
Přinesli dva stoly větší,
a dva přišli, psali, psali
nebo vedli divné řeči;
rozuměl jste: „shromáždění“„shromáždění“,
„naše vláda“, „opravy“.
Tedy konvent? Revoluce?
Guillotina? Popravy?
Tak zle není, milý hrabě,
my jsme, nechť se panstvo durdí,
hodili jen vaše znaky,
erby, jména v haraburdí;
ale jestli býti může
k jaké vám to útěše:
císařova koruna též
padla do té veteše.
Ano, ano, urozený,
přišla bouře plná světla,
skácela trůn, strhla orly,
spláchla znaky, řády smetla;
u srdce mít lidu ucho,
mohli jste ji slyšeti
dávno již... leč v záři trůnu
hřáli jste se, zakleti.
Zradili jste svého krále
kdysi na moravském poli,
Habsburky v náš nasadili
hermelín jak žravé moly;
boj jste zvedli, prohráli jej,
s cizáky pak dojemně
přiváděli bohumilý
pořádek zas do země.
48
Robotami lid jste tisklitiskli,
a kde knih byl poklad skrytý,
volali jste kyrysníky,
dráby své a Jezovity,
národa řeč shlazovali,
pálíce knih tisíce,
ale ona – foenix – vzlétla
z vaší žhoucí hranice.
Když jak žebrák národ vstával,
probíral se z mrákot těžce,
penízek jste hodili mu
z bohatého svého měšce,
bez lásky však, ne krev jeho,
leč jak páni bývalí,
shlížíce naň v tvrdé pýše
dál svých hradů se skály.
Co vám lid a co vám národ?
Pousmát se stačí vlídně.
Za věrnost však prší řády,
hodnosti a statky z Vídně.
A tak trůn když bouří zvrácen,
nebyl čas již utéci –
pod troskami, hle, tu Jasnost
a tam Milost hraběcí.
A již, jak vše myslí letí,
není mi vás, hrabě, líto,
v prsou mi spíš propukává,
co tam bylo dávno skryto;
a strach nemít, několika
že to práci vyruší,
Zdráva buď nám Republika!
vykřik’ bych vám do uší.
49
Maminka
Stoh novin jsem přečet – trudno je číst:
jen rvačky a rvačky a rvačky!
A zrak se mi klíží, z ruky pad list,
již tlouci počínám špačky,špačky.
A zdá se mi sen, jak venku bych kdes
byl na mezi za chalupou,
a nebe jak umyto, navoněn les,
a já jsem tu s chlapců tlupou.
Je Rašín tu, Herben i několik,
jichž neznám, a Klofáč a Hlinka
a Modráček, Švehla, Stivín i Dyk,
a Tomášek zvoncem tu klinká.
Jak já se k nim dostal, milý ví Bůh,
to už tak do snů snad patří;
no, byli jsme všichni druh jen a druh,
ne, byli jsme vlastní bratří.
A pěkně jsme hráli si chvilek pár
a vedli si jako už zralí,
než potom, ví Bůh, kdo počal ten svár,
jsme všichni se do sebe dali.
A maminka – byla tak nemocná! –
se před domem na slunci zhřívá;
jak prvně když zří, co dávno tak zná,
se na vše kol sladce dívá.
Tak krásná je, třeba v tváři sta rýh,
leč na křik náš zahrozí: Děti!
A celý už chumáč s meze se zdvih,
a všecko k ní žalovat letí.
50
A maminka všecko srovnává v ráz:
„To přejde, jen počkejte do let!“
A věru, jak maminčin zazní hlas,
už rána přestává bolet.
„To nemyslil zle tak, jak ti to řek!“
a cítíš hned smíření vnadu,
a dí-li: „Dám jiný ti skroječek,“
už ani necítíš hladu.
A maminka trochu se zachvěla,
či se mi jenom tak zdálo?
„Což kdybych vám byla umřela?
no, scházelo, děti, málo.“
To už nám dodává na konec,
a každý odpor se láme,
a jak se ptá: „Máte mne rádi přec?“
už voláme všichni: Ach, máme!
Hned jeden ji líbá v čela stín
a druhý v bolestné rysy
a třetí a čtvrtý pad jí v klín
a pátý jí na krku visí.
„Tak dobře!“ maminka povídá
a v očích má démantů blesky.
A já vím, že všecko jen se mi zdá,
a přec mi tak teple a hezky.
51
Pole
Ty moje pole pod tím panským lesem,
jak hledím na tě s radostí a plesem!
Mám lepší lán tam u vsi naší dole,
a bohatší tam roste žitný klas,
a přec, nechť klasy po tobě se vlní,
či zoráno’s, vždy hruď mi radost plní,
že nedal jsem tě, ty mé milé pole!
Jak panský zrak se po tobě již pás,
jak častokrát jsem přistihl tu správce,
jak obchází tě s lačným hledem dravce!
Vždy vytáčku měl, že prý kdos a cosi –
ó, věděl jsem: ty panstvo píchalo jsi
do očí trnem, klínem v jejich lány
vždyť táhneš se, a to jest těžká věc,
toť na mou věru, jak by našinec
se na besedu vetřel mezi pány.
No, pálilo’s je jako rána v těle.
Pan správce počal krotce zprv, pak směle
o koupi mluvit... beztoho se rodí
prý tady málo, a zvěř také škodí,
a kníže pán... a řečí jako vody
a prosby, hrozby, páté přes deváté.
„NuNu“ – pravím – za„za zvěř náhradu mi dáte
a, pane správce, nedojdeme shody.
To pole věky patří k mému statku
a při něm také navždy zůstane,
je neprodám, už otců pro památku!“
Nabízel více, a já: „Ne a ne!
Sám, pane správce, třeba že jsem chud,
bych z panského kus k němu koupil z kraje!“
Jak uštknut vylít, jako ťopan zrud
a „Furiante!“ mumlal, odbíhaje.
52
Ne, furiantem nejsem, milé pole,
mně zdálo se jen, že by to byl hřích,
co Bůh mi svěřil, co mám po otcích,
tak lehce dát, nechť živ jsem z ruky holé!
A pak, což zlatem zacinkat jen stačístačí,
a všecko má mít, co se panstvu zráčí,
dnes pole, zítra kůň a třeba žena?
Hohó to ne, tu o naši jde čest,
a duši koupit malá všecka cena.
Tak zůstalo’s mi, a já měl tě radši,radši
než dřív, mé pole. Leč co potom snést
jsem musil za to! Měsíc neprch ani,
spor o mez počli se mnou; z lesa stlaní
mi odepřeli, neprodali dříví.
Měl zlost jsem, ale nad ni pocit živý
radosti hřál mne: Necouvl jsem z boje
a nepoddal se, a již neustoupím.
A neustoupil, nechť se činem hloupým
to zdálo snad. Dál, pole, bylo’s moje.
A zatím mlely zvolna boží mlýny,
leč mlely jistě. A dnes svět je jiný.
Trůn překocen pad na ty, co mu blíže,
a kníže pán již dávno není kníže,
a vy tak mocný kdysi, pane správce,
chodíte nějak plaše kolem nás,
jak šinul byste po úzké se lávcelávce,
a že se zlomí každou chvíli, třás.
Dnes, pane správce, chtěl bych vás tu potkat,
dluh starý splatit, zbytek přádla dotkat
a ledabyle, suše říci vám:
„Aj, hle, pan správce! málo vidět je ho.
Já – hehe – dnes jen kolem zabraného
a díleček si také vybírám!“
53
Růže exulantů
Vy květy lásky a bolesti, červené růže,
jež po celých staletích ještě
na malém paloučku kvetete Morašickém
za rosy a deštědeště,
a sluncem laskány, dech svůj šíříte vonný
nám v radost i stony,
co tisíce jiných Čas vyplel, sta rodů zapadlo v plísni
a bez počtu zašlo jmen v prachu,
vy růže rdící se v nachu –
ó, jakou vás, trpkou či sladkou, pozdravit písní?!
Z těch horoucích polibků, kterými rodnou svou půdu
líbaly v bídě a trudu
zde naposled ještě bledé vyhnanců rety,
z těch krvavých slz, jež s jejich kanuly očí
tu lesů na úbočí,
než síleni pouze šlapanou bratrskou vírou,
dál táhli v cizinu širou,
vy vzrostly jste, růže, lásky a bolesti květy!
A národ pak umíral, na prsou horu měl tíhy,
vše brali mu, rvali:
i víruvíru, i volnost a slavné odkazy dědů,
z úst jazyk mu trhán a české páleny knihy,
ó, trýzně, ó, žaly!
Vše vyplenit třeba – si řekli – až do těch posledních sledů,
co národ zdeptaný sílit a vzkřísiti může,
než zhyne a zetlí –
leč na malém paloučku dál jste tu kvetly,
vy vyhnanců růže!
Dál kvetly jste divem za naší bídy a noci
v zapadlém dolíku lůně,
a dál i do mrákot národa čarovnou mocí
54
ta vaše dýchala vůně;
a vítěz co jásal již zlostný
a křičel už: Pleňte! –
vy svými jste bodaly trny a ostny
v led našeho těla,
až krev se v něm hnula prudká a vřelá,
a šeptaly: Nezapomeňte,
čím byli, co trpěli pro volnost vaši tu otci!
A zkusili vyrvat vás navždy z té kacířské půdy
v svém šílení kletém,
leč květ váš se znovu rozhořel rudý
tu s novým zas létem –
ó, příliš jste hluboko kořínky svými
v té půdě posvátné tkvěly:
pluh nemoh vás zaorat, zdolat dech zimy,
vnuk zištný, ni cizinec smělý.
Ba zdálo se, jak byste ze sama srdce té země,
jež trpěla němě,
tu rostly a kvetly a krví její se rděly,
vy symbol té lásky k svobodě, národu, řeči,
jež přes útisk větší a větší
a přes bol a muku
se s pamětí křivd, jež cizí přineslo jarmo,
vždy hlouběj vrývala do srdcí vřelého tluku
a vyhladit nedala – nedala – darmo vše, darmo! –
již nikým ze srdcí otců, ni dětí, ni vnuků.
A zkusili osít palouček semenem býlí,
to udusit mělo vám síly;
a do srdcí sili nám nenávist bratra i k bratru
a cizáctví plevel, jed zisku a pýchy,
by nedbala na lid, tu chátru,
a spěla se slunit, kde vládců se rozlévá přízeň.
Než, ze setby jaká je čekala sklizeň?
Len s paloučku svezli a třeli jej v statku,
55
a v krátku,
ó, slyš, jak zvon duní, viz, noc plá krvavou zoří,
a všecko v jediném zmatku
již křičí: Len chytil, dům hoří!
A ze srdcí národa, nežli své vykřikli: Amen!
hle, zářný vyšlehl plamen
a plevel v nich ztrávil a čistotu otců jim vrátil
a šířil se, rostl, vše zchvátil,
jak plápolal touhou zas po staré hrdosti, slávě
a svobodě vlasti,
i pouta vše přepálil, hradby pohltil dravě,
trůn tyranův chytil do žhoucích ničivých ramen,
a v požáru světa,
v němž dějin soud slyšel vnuk pozdní se třásti,
říš lehla popelem krutá a kletá.
Vše troskou a troudem, co patou nás drtilo svojí
jak bezcitný Osud.
Leč svobodný národ zase tu stojí,
a jara když přilétá bůže,
vy růže, vy vyhnanců růže,
na malém tu paloučku nachově zkvétáte dosud.
Již nemusí bát se
vnuk pozdní, když s úctou se shýbá
a památky živé, vásvás, líbá,
že za stromem číhá snad zrádce
a za noci zbudí jej drábi,
by kacířské knihy hledali, s Koňasem v čele,
od krovu po sklepy ztmělé
i v přístěnku báby;
ne, celý dnes národ, pout všech a okovů prostý,
jak na dědů skvosty
k vám v pohnutí hledí a slzou vděčnou vás kropí,
vy posvátné růže,
vy lásky a bolesti bratrské krvavé stopy!
56
Ó, rosťte a kveťte jen dále po celé věky
tu na svém paloučku malém,
a nebe vám zalévej rosou a jarní svou vláhou
tu vaši prsť drahou
a svěcenou žalem,
a slunečná záře vám líbej kalichů vděky!
Z té půdy jste nedaly vyrvat se, vzíti,
vždy znovu se zbudily k žití,
jak národ náš přes trud a muka;
nechť věčně tedy zde pláte,
jste svaté,
a nesmí již dotknout se květů vám zlovolná ruka!
Ó, rosťte a kveťte a hlásejte němy,
že z lásky jen k rodné té zemi
a k svobodě – vzácné národu vzkvétají růže!
Jí učte nám ženy i muže
a v nové vždy keře a sněti po věky žeňte
a v naši lhostejnost, slabost a mdlobu,
jak mrtvých hlas z hrobů,
své šeptejte výstražné: Nezapomeňte!
57
Mistru Aloisu Jiráskovi
Muž hákem oral tvrdou horskou půdu,
pot skrápěl skráň mu v trudu,
neb vzdorná země, jak když záští chová,
hák vyhodila vzhůru,
a práce stále počínala znova,
a třikrát marně vjel hák v tvrdou kůru;
již lámalo to šíji, páž i plece,
a na konec muž setřel pot si s čela
a spokojeně oddychl si zcela:
„A přece se to uďálo, no přece!“
Tak vyprávěl’s nám, mistře, ve svém díle
a tak, jak onen houževnatý horal,
jenž hákem zemi oral,
jsi chtěl nás míti, nepoddajné v síle.
Před naše oči kouzlil’s velkolepý
nám obraz síly, vzdoru,
jak na hranici Hus mřel, pálen katy,
mučenník pravdy svatý,
jak nová obec rostla na Táboru,
a proti všem jak vůdce vedl slepý
lid ozbrojený palcáty a cepy,
ne na výboj, leč pro volnost a víru,
pro rovnost všech a bratrství všech lidí,
pro zákon boží, jenž chce lásce, míru,
leč drtí toho, kdo lid trýzní, šidí.
Nám před oči jsi předků bědu stavěl,
kdy na lid zbitý, chorý
stín černý padl s kleté Bílé Hory
a bylo temno, temno po vší zemi
a národ zmíral němý
a jenom někdy obzor zakrvavěl,
jak zažehli vsi zpupní kyrysníci.
58
Sluch naplnil’s nám našich dědů pláčem,
když pálili jim knihy na hranici,
když pán je s drábem trýznil karabáčem
a jezovita, posměch na rtu vzteklém,
po nohách šlapal jim a hrozil peklem.
Dal’s pocítit nám muka našich dědů
a vši jich bědu,
ne však, by naše hlava
nám malomocně klesla k chabé hrudi,
leč aby jako rána pálila nás žhavá,
jež vzdor a pamět budí,
že týž rod, který lámal naše šíje,
dál na trůně tu sedí a nás svírá
v své moci poutech, šlape nás a týrá,
nám jazyk rve, krev našich dětí pije.
Tak živil jsi v nás svatý oheň hněvu
a učil jsi nás milovat řeč rodnou,
tak sladkou, plnou zpěvu,
jak, ten náš odkaz věků neskonalý,
ji buditelé naši milovali,
když pozvedli ji, zašlapanou v prachu,
a vlastním dechem hřáli
a o ni vždy se báli
a snili jen, jak rozkvete zas v nachu.
V tvém díle, mistře, hlas jich mrtvý ožil,
a žár tvé lásky sladký
nám hluboko vtek do krve a do žil.
Zas národ spiatý po svobodě toužil,
čím víc jej tyran soužil,
a když nám syny v krvavé hnal jatky,
by trůn mu zachránili
za trýzně, za násilí,
sta, tisíce jich vzpomnělo tvých reků,
59
a zdálo se jim, že čas na zvon bije,
by pomstili ta muka celých věků
pro volnost vlasti, na zmar dynastie.
Jak šelma ryšavá by ještě vládla,
zas proti všem tu sbíral se voj český,
zas na Čechy tma padla,
leč z dáli do ní kmitaly již blesky,
až poslední, jímž kletý trůn se sřítil,
prosáklý mnohou krví,
jak svobody svit prvý
nám po staletích jasně zase svítil.
Buď, mistře, zdráv! Hle, rozlévá se kolem
zář svobody, tvůj národ ve své zemi
zas pánem je, mír nad českým vlá polem,
a naše kraje kvetou nadějemi.
Tvé čelo věnčí národ, líp však druží
se k němu záře volnosti, jak večer
když na vrchol hor klade věnec růží.
Tvé jméno ryjí do kovové desky,
leč hlouběj do své hrudi,
do svého srdce vryl si je lid český.
Buď, mistře, zdráv, buď ještě dlouho s námi
a zvedni hlas svůj, kdyby smělec podlý
chtěl cizí modly
nám postavit v ty naše české chrámy!
60
Komtesa Anežka
Ji vídával jsem, toulaje se bludně,
s šlechticem starým chodit ulicemi;
on pozdravoval vlídně, ona cudně
jen klopívala oči stále k zemi
a zdvihla je jen k vysokému otci.
Tak přáno bylo skoro vždy zřít chodci
jen profil krásný, svěžích lící květ
a na nich jemný planých růží nádech,
postavu štíhlou, zlatý, spiatý vlas,
jenž spuštěn pad as v celých vodopádech.
Leč jestli přec se zrak tvůj s jejím střet,
zřel’s v jejích očích blankyt zářit čistý
bez mráčku jediného. Poklid čistý
na jejím čílku ležel, nebes jas.
Jak madonna šla vždycky, dnes jak včera,
zrak nevábil jí ulice rej pestrý,
vždy jak by snila: Za rok do kláštera
již vstoupím jako šťastné mé dvě sestry
neb Bůh, jenž sedí v andělů svých sněmu
a nedá, by mně střísnil duši hřích,
jednoho sešle, by mne odved k němu!
To na čele jsem čet jí a vždy vzdych.
A potom přišla válka, válka děsná,
a její duši zburcovala ze sna.
Ach, Bože můj, co kolem všude bídy
a bolesti a krve! Nyní třídy
jsem přecházet ji vídal v temném plášti,
přes čelo táhla modrá se jí páska –
nač, Bože můj, to vraždění, to záští?
Jí v očích plála ke všem lidem láska.
Chvátala z rána v špitál, lazaret,
k raněných mužů – mučenníků loži,
61
a „sestru Anežku“ kdo prvně shléd,
snil, sám že k němu sestoup anděl boží.
A zdálo se, že méně zkouší, trpí
hoch z venkova, v zář hledě dvou těch hvězd,
že ve snách vidí šípek doma kvést
a v rodném láně modrati se chrpy.
Než, náhle svět jak otřás by se prudce.
„Mír!“ „Vítězství!“ „Jsme volni!“ „Revoluce!“
„Říš rozpadla se!“ – Pokřik, jásot, davy.
Vzduch písněmi se, hlukem zachvívá,
„Nového věku pozdravujem zoři,
jsme všichni rovni!“ Nový stát se staví.
„Pryč s orly!“ Hradby výsad všech se boří,
do erbů starých bijí kladiva.
Kláštery pusty, do paláců ticha,
kde minulost a legenda jen vzdychá,
se se všad sbíhá pracujících řad. –
Komtesko růžná, vzpomínám si tebe,
kam se starým jsi otcem prchla ztad,
kde skrýváš se, zděšená jako jiné
těch starých rodů dámy, v tváři siné
a zhořklé v srdci? Nelituješ snad,
že raděj Bůh si nevzal tě v své nebe?
Čas prchá, letí, všecko již se tiší,
vše přetvořuje, po rozpadlé říši
co zbylo tu, cár staré nevěstky
té pálí se... leč kde jsi ty, ó, dítě?
Již asi nikdy zrak můj neuzří tě,
tvůj čistý hled ni úsměv nebeský!
Tu jednou kolem budovy jak kráčím,
kde nový znak je vtesán nad vrata,
hle, v smíchu, šumu, se šveholem ptačím
se vyhrnou z ní z práce děvčata,
62
roj veselý těch, na strojích jež hrají
jak na klavíru, píší, počítají –
a náhle vidím – ó, jak věřit hledu?
Komtesa Anežka jde v jejich středu!
Teď dělí se a kráčí sama dál,
je šťastna, vidím, úsměv její svítí –
ó, marně, dítě, jsem se v dumách bál,
že nesneseš to divé vlnobití!
Ty silná jsi, ne křehká! Na předsudky
své kasty šlápla’s, přes odpor snad prudký
šla’s hledat cíl si, nový žití smysl.
Co nevraživě v skrytu klne ten
a onen mlčí nebo v hněvu zkysl,
tys řekla si: Jen z očí vymnout spánek,
Bůh na ten svět náš poslal nový den
a nový život, chci být jeho článek.
Když pych náš ztrestat byla boží vůle,
chci včelou jednou v novém býti úle!
A nyní víš, to scházelo ti zrovna,
s radostí novou beřeš mzdu si svou,
jíš vlastní chléb, jsi dělné ženě rovna
a cítíš: práce též je modlitbou.
A jak tu kráčíš z práce v ulic ruch,
tak krásná, klidná, s veselou tak tváří,
to nejdeš, myslím, sluncem, to tvůj Bůh
úsměvu svého zalévá tě září!
63
Hladovějící Rus
Kdo má své děti rád,
zda nechá ruské děti trpět hlad?
Kříž za svět celý vzala na svá bedra
Rus, mocná kdys a štědrá,
a klesá již.
Jde na kříži za blud svůj dotrpěti,
leč kříž se svalil na matky a děti.
Kdo zvedne jeho tíž?
Ty děti nahé jsou a zimou zchladlé,
naběhlá mají bříška, tváře vpadlé,
a jejich oči, proč že trpět mají,
se tolik ptají.
Kdo má své děti rád,
zda nechá ruské děti trpět hlad?
Vstát vzkříšená-li Rus má, vstáti znovu
ze svého jednou rovu,
jim dejte jíst!
Neb budoucnost v nich, spása svaté Rusi,
i ona zhyne, ty-li umřít musí
jak ptáčci spadlí s hnizd.
Za to je živte, jak nás živil slovem
Turgeněv, Gogol, Puškin s Lermontovem.
Či marně učil Tolstoj, Písmo v dlani,
nás slitování?
Jsme s Aljošou a s dětmi u kamene.
Kdo na Iljušku, kdo z nás zapomene?
Jsme druh a druh!
A to, co ďábel rozmetal v skon všeho,
ať zcelí – buďme nástroj v ruce jeho! –
a zvedne lásky Bůh!
64
Javorina
Což, Slováci i Čechové,
jste dav jen pouhých stínů,
že stojíte, že mlčíte,
že ruce máte v klínu?
Což necítíte bolest ztrát,
což nevíte, že chtějí brát
vám vaši Javorinu?
Že brát ji chtí? Ne, sami, aj,
tak smířliví a krotcí,
ten vydat máme horský kraj
Slovenska na půlnoci,
jen že tak chtějí sousedé,
jež nic než touha nevede
po větší ještě moci.
Ach, žel, že říš ta sousední
je sestry naší rodné!
My vždycky pláli láskou k ní,
s ní lkali spásy do dne.
Leč nechť to třeba bratr jest,
kdo ustoupí, když káže čest
stát pevně – nechť i bodne.
Je cetkou jen ten horský kout
na země naší lemu,
již lehce jen tak utrhnout
lze chtíči hladovému?
Ten horský hřbet, ty tesy skal,
toť našeho je státu val,
jejž Bůh sám stavěl jemu.
Tam hlubokých je lesů stín,
kde medvěd dál se skrývá,
a kamzík plach výš po skalách,
hloub bystřeň skáče divá.
65
Tam smaragd leží údolí,
kde krása květů, kamkoli
zrak okouzlen se dívá.
Leč kdyby to kus pouště byl
a vše jen tvrdá skála,
i pak to naší země díl,
a těžko dá se z mála;
my za celou se rvali vlast
a každá její píď a část
nás krev a život stála.
A kdyby rost tam jenom mech
a suchá, hořká tráva,
kdo zděděné se po dědech
své půdy lehce vzdává?
A půdu tu a na ní lid
z národa svého klínu vzít,
ne, nikdo nemá práva.
Dřív Slezska kus – teď Slovenska –
ó, chabosti té kleté!
Zda nevzplá krev a v očích hněv,
když sobě vzpomenete?!
Ne, ani píď! Ni o krok dál!
Než kdo ten kraj by zaprodal,
ať vichřice ho smete!
66
Český žalm
Já bláhov snil, že zmizí ves náš trud
a svoboda v ráz hlavy sani utne,
než kam jen šinu kroky, odevšud
mi kynou tváře jako dřív tak smutné.
Jak dosud visel nad námi by stín,
prokletí věků jak když dále vpsáno
je v naše čela za trest našich vin,
jak když je šero kol, ne plesné ráno.
My roztrhali pouta svoje v ráz
a pocítili v sobě obří síly,
leč páž nám klesla, plápol v oku zhas,
a naše skráň se zas již v dlaně chýlí.
A usmířeni zas již s trpkým hnětem,
svá opouštíme obrození dílo
a díme: Líp snad našim bude dětem!
Leč nehnem rukou, aby nám již bylo.
67
Na Bílé Hoře
Listopad osmý... Večer se už sklání.
Jdu bělohorskou plání.
Je smutná jako vezdy.
Břez hájem svítí do soumraku jasně
zdi bílé Hvězdy.
Se stromů padá listí, vítr skučí hlasně.
Let – vzpomínám si – tři sta tomu právě,
co vykopán byl hrob zde naší slávě
a svobodě a moci.
Jak za ni jste se zoufale tu bili,
ó, naši Otci,
a ztraceno vše v krátké jenom chvíli!
Leč po porobě tuhé, třistaleté
my okovy jsme rozrazili kleté,
jsme volni, volni – po všem utrpení
sviť šťastnější nám osud.
Ó, duchové vy smutné Hory Bílé,
my došli bojů cíle!
Jste usmířeni? –
A vítr táhle skučí: Nejsme dosud!
Vždyť – pravím v soumrak, jenž jak nyní mhavý
by houstl na postavy –
náš listopad se změnil v teplý květen,
trůn zvrácen je a císařův rod smeten,
svůj máme stát a voje,
až ke Karpatům zem teď naše sahá,
my porazili vraha,
jsou naše jen ta pole, lesy, zdroje!
Co tyran vzal nám, co proud věků odnes,
vše vráceno nám zpátky!
Náš jazyk žije sladký!
Pych panstva, jež nás zahubilo, není!
68
Jste usmířeni? –
A vítr táhle skučí: Nejsme po dnes!
Což – pravím sklesle, jako s tíhou viny,
co kol se hrnou stíny –
lid nezapálil vám zde obět smíru?
tu hranici, kam vmetl cár ten všaký:
habsburské orly, přešlé moci znaky,
dekrety dvorské, pečeti a knížky?
Zda jako stoh jen pýru
zde nehořely tituly a křížky,
obrazy císaře i jeho privileje?
Což cizákům, jež – vlků šerých tlupu –
sem povolali k plenu jen a lupu –
ó, věrným císař přeje! –
teď zámky nebéřem a jejich dvory?
Ó, stíny Bílé Hory,
v tom není usmíření?
A vítr táhle skučí: Není – není!
Již mlčím tedy ve studu a hrůze.
Jdu k městu zvolna; již se zcela ztmělo.
Mrak na moje sed čelo,
a listí větru pocítivší zlobu
mi výdechem čpí hrobů.
Vím, nesmíří jich pomník sebe větší,
ni truchlozpěvy, tryzny, slavné řeči.
Proč odvahy však – vyčítám si tuze –
jsem neměl jenom k otázce té přímé:
„Čím že vás usmíříme?“
Teď kráčím smutně cestou svojí temnou,
a hádanka mi stále ryje v hlavě
tak dravě, dravě:
Kde schází co? Kde tonem v kalu zrádném?
Ó, vy, kdo čtete, přemýšlejte se mnou.
Leč běda, běda, jestli neuhádnem!
69
Naše hvězda
Nechť černý mrak mi skrývá jasné nebe
a zříti v dál mi brání šedá mlha,
nechť smutkem zrak mi vlhá
a chabost naše bolí mne, chlad zebe,
já věřím v tebe
a za všemi tě mraky přece tuším,
ó, tebe, která těchu neseš duším,
by neklesly, květ pod kročejem obra –
ty čarovná a krásná,
ty mocná tak a spásná,
ty naše hvězdo, příznivá a dobrá!
My spali věky za temna a noci,
jak smrtelné nás zavalily mdloby,
ni dechem se již ústa nezachvěla,
kol jak když jenom hroby;
leč ty jsi bděla,
tys zářila, až zbudili se Otci,
a tys je vedla kouzelnou svou mocí
z tmy v úsvit ranní,
tys zvedala a zlatila jim čela,
když za tebou šli pustou pouště plání.
Tys nad chyšemi plála,
kde rodili se první pěvci naši,
jichž dotekem zdroj vydává i skála
a mrazem uschlý kmen zas mladě raší.
Tys vlídnou zář svou slala
v komůrky chudé, o hladu a chladu
kde pracovali věštci naši velcí,
a kouzlila v snách květ jim rajských sadů.
Tvá přelíbezná záře
se spouštěla i mříží do žaláře,
kam – jatí orli – ukováni smělci,
70
jak na výsměch, že chtěli – marné vzdory –
ty naše rozbít okovy a svory.
Ty sílila’s nám ducha, srdce, páže,
ty chránila jsi naše přední stráže,
leč pak – když nebe potáhlo se mraky,
jak zlobochzloboh války rozpial po něm křídla,
ó, marně, marně hledaly tě zraky,
tys ztratila se, a nám srdce stydla:
kol nás i v nás jen temno, které děsí
jak příznak smrti. Což jsi opustila
nás, hvězdo naše dobrá? Kde’s, ó, kde jsi?
A tys nám plála v dáli. Nová síla
se vzdoru hnula v srdcích těch, kdo táhli
v boj za tyrana, jako blesk by náhlý
byl osvítil jim duše. A to ty jsi byla.
Tys vedla je, ty kývala jsi na ně,
až obrátili zbraně
své proti tyranu, jenž zachránit trůn shnilý
chtěl krví jejich; plála jim, když bili
se za svobodu naši, lidu k spáse,
sta strhala jsi pletich,
až po staletích
jsi na říš naši volnou usmála se.
Leč radost naše prchla záhy – běda!
Zrak zas již hledá,
kde záříš nám. Zda jenom se nám nezdá,
že volni jsme? Zda k tomu naše hvězda
nám svítila, by ještěr, na mžik tichý,
zas zved se plný pýchy?
Svobody slunce probudilo mízu
nám v kořenech, snět obalilo v listí,
leč v jeho teple – hmyzu
co procitlo též, jenž jak v nenávisti
nám užírá ty naše květy všade!
71
Kde kdo smí třísnit řízu
té říše naší mladé
svým posměchem a slinou! Volně klade
podkopy buřič pod valy nám! Vzdychá
dál na sta našich o hladu a trýzni,
co v nenasytné žízni
cpou jiní dosud měšce si i břicha!
Je říš ta naše, když z ní urvat kusy
smí soused náš a když v ní krčit musí
se jazyk našich otců ještě dosud,
jak za doby, kdy trhán byl z úst dětí?
Nač přál nám osud,
když od hor výkřik šlapaných dál letí?
Ó, v bolesti by musily a muce
se zalomit mi ruce
tak zoufanlivě, kdybych přestal věřit,
že třeba neviděná
a mraky zahalená,
jež nad hlavou se počaly nám šeřit,
dál bdíš a svitneš zas nám v pravou chvíli,
kdy třeba bude síly
a lásky, oběti a nezdolnosti obra –
ty čarovná a krásná,
ty mocná tak a spásná,
ty naše hvězdo, příznivá a dobrá!
72
Za dr. Al. Rašínem
(1923)
Ten výstřel, který do tvých zahřměl zad,
tvůj vzal ti dech a krev a život sice,
leč neplatil jen tobě, jenž si pad,
ta rána vyšla proti Republice.
Neb ty jsi stál jak nepohnutý tes,
nechť vlny vášní bily kolem s pěnou,
a celou ji svou paží objav, nes
jsi její tíhu pevně na ramenou.
Ty klesl jsi, leč zachytili v ráz
tvé břímě jiní v osudný ten leden,
a dva či tři dál ponesou je zas –
kéž stejně pevně jako ty sám jeden!
Leč v duši hořko... To že lidu dar
za leta práce, tak že oběť platí,
že ten, jejž pustil tyranův i spár,
má v zemi volné v krvi umírati?
Ó, je mi, jak bych v propast běsů zřel,
jež bezdná, hloub a hloub se mračí temně:
sta sápe se tam ruk a zmítá těl,
sta úst jed stříká... Zaval ji, má země!
73
28. říjen
Dne památného výročí...
Dne, kdy se vzepřel národ chabý
a vzkřik: Jsem volný! Nejsme rabi!
a rozbil říši tyranovu.
Ó, jasně staví na oči
se obraz v živé barvě znovu,
jak proletěla jiskra všemi,
jak lid se valí ulicemi,
jak jásá ten a slzí druhý
a třetí mluví k davům prudce,
že Rakouska již nejsme sluhy,
a druhu druh jak tiskne ruce,
vše plesá a se objímá;
jak hudba zní, jak planou zraky,
jak vojsko trhá kleté znaky,
jež na čapce i límci má;
jak starcům zdá se o ráji,
a mládež zpívá, křičí, horlí,
jak praporů sta vlaje, orli
jak se zdí ve prach padají...
Ó, veliký, ó, slavný dni!
Zda pravda vše? Zda smutně ze sna
zas neprocitnem? Zvěsti plesná:
Jsme svobodni! Jsme svobodni!
Ó, veliký, ó, slavný dni!
Kdo zažil tě, zda po vše žití
své může kdy ten šum a ruch
a jásot, který plnil vzduch,
a radosti té zapomníti?
Jak světlou vzácnou vidinu
si skrýváme tě v hlubinu
svých duší, jako ze studánky
74
z ní živé pijem v stesku čas,
kdy malodušně v dlaně zas
nám na chvíli se tisknou spánky.
Zda blahem tenkrát netočily
se hlavy nám až k závrati?
Nač stýskat? Mařit svárem síly
a hanit jen a reptati?
Ten plaň nám jenom velký cíl,
jenž tenkráte nám zazářil,
kdy druh se k druhu v lásce vinul
a nechal barev, hesel, stran
a národ léčit z těžkých ran
a zvedat k moci, sen nám kynul –
a bude dobře, bude líp!
Ten obnovme si slavný slib,
s nímž tenkráte se tiskly dlaně:
Vše pro lid, národ, pro náš stát,
vše pro svobodu trpět, dát
a zrádce srazit odhodlaně!
A vypravujme svým dnes dětem
tu nad vše krásnou pohádku,
ač tolik smutnou s počátku,
jak národ úpěl v poutu kletém,
leč ušel přec všem léčkám zhouby
a s Volností se čárnou snoubí –
by v nich i v jejich dětech žila
dál krása, sláva toho dne
a srdce jejich nakypřila
jak vláha líchy úrodné!
Je tolik práce kol a kol,
leč dnešek buď – dnem vzpomínání.
Leť za těmi náš vzdech a bol,
kdož na širé tam padli pláni,
kdož v dáli mřeli rukou kata,
75
že vlast jim byla nad vše svatá,
a modlitbou plyň tichou díků
žehnání těm, kdož v dálce bili
se za nás, národ zotročilý,
voj nových božích bojovníků,
až vyrvali nás z orla spárů!
Pryč, všední trudy, změti svárů!
Dnes radost plň jen prsa tiše,
zpěv, hudba zni a dětský smích,
že okovů již není zlých,
že volně se a lehce dýšedýše,
a kde zmar trosek čekal tmavý,
se tvoří, snuje teď a staví.
A zářícími hvězdami
až zajiskří se nebe pak,
k té naší hvězdě zvedněm zrak,
k té dobré hvězdě nad námi,
a se rtů všechněch plyň i rtíků:
Ty jasná hvězdo, sviť nám, plaň,
co toužili jsme, vše se staň,
a chraň nám naši Republiku!
76
OBSAH:
28. říjen 19185
Starý sedlák Hovorka vypráví svým vnukům7
Daleké hroby13
Lužici15
Dědova pohádka17
Vánoce svobody19
President T. G. Masaryk20
List z Vídně z r. 191823
K. V. Raisovi25
Štefanik26
Legie se vracejí27
V parku29
Jizvy30
Slovensko31
Smrt majora Jelínka32
Poručíku35
Kniha37
Syn národa38
Lípa svobody40
Olivy v Davanzu42
Mučedníci44
Starému portrétu v ministerské kanceláři47
Maminka50
Pole52
Růže exulantů54
Mistru Aloisu Jiráskovi58
Komtesa Anežka61
Hladovějící Rus64
Javorina65
Český žalm67
Na Bílé Hoře68
Naše hvězda70
Za dr. Aloisem Rašínem73
28. říjen74
E: js; 2002
[77]