K. V. Raisovi

K. V. Raisovi Sloky zpola, ano zcela intimní.
Snů a plánů plné mladé hlavy, horlili jsme – ó, čas pádí, běda! – Já jsem zhořk a z tebe zamlkavý milý děda. Dvě ti drahé hlavy leží v dáli v jednom hrobě a dvě tady v blízku; jsou to rány, jež, vím, stále pálí, stopy v písku těch, kdo s námi šli a znikli jednou, nevíme, kam, nevíme, zda rádi, za nimiž však v dál zřít nedohlednou vždy to svádí. Nu, tys brachu, vždycky trochu stýskal, i když slunný svit ti tváře zlatil, nuž, hleď nyní na to jen, co’s získal, ne co ztratil. Hleď, co přátel tiskne dlaň ti vřele a co srdcí k tobě vždy se vrací, že’s byl svůj, byl náš, byl jejich cele v snu i práci. Hleď, jak práce tvá tu velká stojí, srdečnými slovy mluví k lidu, hřeje ho a těší, sílí v boji, lehčí bídu. A hle, národ, na chřtán šlápl zvěru, volný počal věcí svých se chápat! Svobody zář líbá skráň ti... Věru, krásný západ! 25