Dědova pohádka

Dědova pohádka
Tísní se děti na matku: „Ó, povídej dnes nám nějakou krásnou pohádku!“ – Ne„Ne, vždyť jen smutné znám.znám.“ „A což pak naše babička, co jinde zůstává, ta nezná?“ – Vaše„Vaše babička je tuze churavá.churavá.“ „A dědeček je za mořem, leč,leč až se vrátí zpět, ten jistě krásnou pohádku nám bude vyprávět.“ Tu paní se jen usmála, než úsměv ten hned zhas. A dále – rok zas bezmála – se sunul krutý čas. Až jednou z rána, v ulici jak zřely děti ven, prapory všude vlající zářily v zimní den. Na tvářích chodců úsměv, ples, zpěv jarým proudem tek. „Ó, víte-li pak, děti, dnes se vrátí dědeček.“ A zvony zněly, jásot, křik a hudba, rány děl, to ve vlast volnou Masaryk president přijížděl. 17 A když se s všemi pozdravil, tak jasným hlasem řek: „Náš národ trpěl, žluč jen pil, teď však je nový věk. Jsme svobodni, náš skončen bol, nuž, všichni do práce, a všecko bude kolem kol jak v krásné pohádce!“ Tu paní dítě povznáší, na prsa tiskne svá: „To, slyšíš, dítě? nejkrašší pohádka dědova!“ 18