Starý sedlák Hovorka vypráví svým vnukům
O válce povídat,
že mám vám, staroch, dneska?
Eh, děti, tahle pohádka
nic, věřte, není hezká.
Jen konec hezký je,
však ten už, děti zlaté,
jsem přece častokrát vyprávěl
a od táty jej znáte.
Že přece mám jen povídat,
jak bylo to? – nuNu, arci,
když děti sobě zamanou,
ať poslouchají starci.
Však pravda. Malí byli jste,
nechápali ni trochu,
a ty ve válce teprve
se’s narodil, můj hochu.
Že táta váš se za vlast bil,
to bude vaše teď pýcha.
Nech, Mařko, nos! Seď, Tondo, již!
Ba je to s vámi, roto, kříž!
Tak poslouchejte zticha.
Nu, hrůzný byl to čas
těch čtvero války let,
kdy rděl se jako požárem
ten celý širý svět.
Kde koho na vojnu brali,
ať chromý, sláb neb malý,
a děti a starce zas skorem,
šli všichni s němým vzdorem
a v duchu proklínali.
7
A ženy obilí síkly,
a kmeti orali v polích,
žně byly potom smutné
v těch lánech na půl holých.
A nejhorší z běd všech:
vlast, národ v okovech,
a na rtech nesměla ozvati se píseň,
ba ni vzdech.
Šli pod nůž jako brav,
šli naši vždycky prví,
kde zachránit se shnilý trůn
měl čerstvou lidskou krví.
Do bažin na smrt je vedli,
i shnilou řepu jedli,
ten hladem mřel, ten z těžkých ran,
byl šťasten, komu vykopán
hrob pod vysokou jedlí.
Je úpal dusil, mráz je rval,
a v děrách hmyz je v cárech žral.
A zpráva z domova žádná,
jak nám se daří asi,
co je tam střely skláněly
jak kosa na zem klasy.
My psali často dost
tam do té země cizí,
leč, děti, – Rus! – ta vzdálenost!
to lístek lehko zapadne
jak suchý lupen břízy.
A co jsme mohli psát?
To smutné byly jen zprávy:
jak rekvisice tuhé jsou
a jak nám berou i krávy.
Pro ty, co zbyly nám, nebylo
už časem píce ni trošky,
8
hrabanku dával k stlaní les
a za krmivo sloužil vřes
a trhaly se došky.
Co sklidili jsme, brali nám
a odvezli to – bůh ví kam.
My zas to schovávali
do děr a nad povaly.
Do mlýna v noci obilí
jsme dát si semlít vozili,
tak vyzrát chtěli na ně.
A tu zas přišli četníci,
zrak na vše pad jim slídící,
podlahu vytrhali v rázráz,
a kde co našli, brali zas,
a sypaly se pokuty,
ač zle již tiskly daně.
Nám tenkráte nic nevzali,
to Bůh nás chránil milý,
a přece zase brambory
nám, děti, v díře shnily.
Na děla zvony brali nám,
ty dávali jsme plačky,
a nechávali jak na posměch
nám jenom umíráčky.
No, byl to smutný čas
a večer nejsmutnějinejsmutněji,
čím svítit tenkrát nebylo,
kdy zimní dny se tmějí.
Šlo spat se tedy, dům byl tich,
jen časem z lože těžký vzdych:
zda se nám táta váš navrátí z těch
končin dalekých.
Zle bylo nám, oč ještě hůř
však bylo tehdy v městě,
9
co dříve bylo za zlatý,
teď rázem stálo dvě stě.
Tam lístky dostávali
na mouku, na chléb malýmalý,
a na ty lístky často nic,
tak chodili k nám do vesnic
i z široširé dáli.
My prodávali, co kdo moh,
ten chléb, ten pytlík hrachu,
a báli se, i na to trest
byl tenkrát, milá brachu.
Než, nejhůř přec jen bylo těm,
kdož opustili rodnou zem
a v poli válečném stáli.
Prý všecko dobře se daří,
a plné noviny chvály,
však šepot zde a šepot tam,
až hlavami jsme ke zprávám
těm kroutili my staří.
Tu lístek poslal táta váš –
jak jsme se lekli všicci!
že zraněn, střelen do nohy,
a leží v nemocnici.
Pak přijel, trochu belhal sic,
leč dost se rychle tu sbíral,
a potom – proti Rusi
že znova do pole musí!
Jak na mne podivně zíral!
A jednou zaklel, odpliv si
a potom se zlostnou tváří:
jak mnozí chrabře bojují
jen v teplé kanceláři.
Pak zas: Jak proti Slovanům
má střílet bratr Slovan?
10
A na konec: že nepůjde!
Já lek se. Mnohý schován
byl v lesích u nás tenkráte,
však zchytali je, zajaté
pak vedli, ruce v železích,
a nevrátil se nikdo z nich.
Já domlouvám mu. A tu on,
že lepší smrt, že lepší skon
než život v otrockém kraji,
a Rusové a Francouzi
že zas nám svobodu dají.
No, dal si potom říci přec
a odjel z domova na konec,
leč nějak jakoby zmámen.
A potom nám ve svět zapadl
jak do vody ten kámen.
Ni slechu, ani stop
již po něm od těch dob,
a já jsem slzami kropíval jen v duchu
jeho hrob.
Za žní to bylo jednou
a mnoho měli jsme práce,
když četník přišel sem –
do mne jako když střelí –
a hned: „Váš syn je zrádce,
on přeběh’ k nepříteli!“
Nu, klel a hřešil, pod střechu
mne k přísnému ved výslechu
a mámu též – vše prohledal,
kam letáky prý táta dal,
a zas: že bude oběšen,
až chytnou ho, ach, podlec ten!
A na potupu všemu kraji
že na buben nám statek dají.
11
No, nestalo se z toho nic.
Já neřek slova. V životě
by nebyla to rána prvá,
leč mámin statek z polovic,
a pak – Už dlouho nepotrvá
ta vaše moc! já myslil jsem,
co v duši znělo jásotem:
On živ, on živ! a pýcha rodu,
se bije vlasti za svobodu!
A konec hezký znáte už,
jak zažili jsme velké štěstí,
jak táta váš si ved jak muž –
ha, zatínáš, viď, Tondo, pěsti! –
a svobody jak pod křídloma,
když rozlétla se naší zemí,
se navrátil nám s legiemi.
No, neplač, Mařko! Vždyť je doma!
A tu jde zrovna. Oknem hrozí,
že lenošíme. S kolen, chaso!
A poženete napást kozy!
12