Daleké hroby

Daleké hroby Jos. Kuchařovi.
Poušť nemůže tak smutná být jak pláně, po kterých vichr válečné lét’ zloby. Teď hrob jen vedle hrobu, hroby, hroby a hroby zas ční do nebes tu báně. A hroby zde a hroby osamělé u cest a u pat stromů, trosek chyší, u dvorců sžehlých nebo v lesní tiši, jak kde kdo pad, sklán kulí nepřítele. Ty všecky přímo dívají se k nebi, kde sedí Bůh v své velkosti a moci. Proč vraždit nechal je? Proč zajít v noci? V jas oblak strašnou výčitkou se šklebí. Ó, daleké vy rovy, smutné rány na prsou země, sotva zacelené! Kdo nevidí vás, kdo vás zapomene? Kdy slz dost, byste byly oplakány? K vám, nespatřeným nikdy, z dálky letí žen modlitby a steny starých matek. Jak dobře, že sem nedoléhá z chatek ze širé dáli bolestný pláč dětí! Jste malé, nízké, ale stín váš tmavý a statisíce mil je dlouhý, dlouhý, že padá v dáli v každý ples a touhy a zlomí v půli smích a skloní hlavy. I v jásot náš, že volni, bez poroby tu stojíme zas doma, národ vskutku, se staví nám váš obraz, plný smutku, vy daleké, vy osamělé hroby! 13 Čím smíříme vás? Vzpomínkou či květem neb slzou, již vám v dáli zasvětíme? Či písní o těch, jichž leb ve vás dříme, neb útěchou, již dáme jejich dětem? Ne, ničím, ničím, ničím – křičí každý z vás nyní z širé dálky – jenom skutkem, že nevzplane již lidstvo v hněvu prudkém, že nebude již válek, boje, vraždy! 14