Štefanik

Štefanik
Když na hvězdnatá nebesa, hoch, upřel snivý hled, tu bylo mu, jak ve hvězdách by vlastní osud čet. Opustil máť i rodný dům a v cizí táhl kraj: „Jdu hledat v dál svou hvězdu!“ řek. A vnikal ve hvězd taj. Jej nelákala Venuše, ni LyraLyra, ani Kříž – „Kde hvězda má?“ se stále ptal a pátral v dál i blíž. Tu rudým ohněm vzplanul Mars, svět požárem se rděl, leč přes vši bouř a mrak a kouř vzplál novou hvězdu zřel. „Hohó! toť hvězda Svobody, to hvězda má je!“ vzkřik a jarým hlasem do zbraně již volal bratří šik. Zdar kolísal hned sem, hned tam jak vlna nestálá, až v sled se hvězda Svobody mu na vlast usmála. „Teď domů – k matce!“ zajásal a vzletěl do nebes; s jich výše objal rodný kraj – a jako hvězda kles. 26