Poručíku

Poručíku
Již nevídám vás, poručíku, v kavárnách sedat u oken a s cigaretou podle zvyku tam prozívati boží den. Ni šavlí břinkat na ulici a knír si kroutit – Sacrebleu! – a potkáte-li krasavici, sklo v oko vrážet osláblé. I úsměšek vám zmizel s retů, když táhne kolem dělný lid, a netleskáte v kabaretu, když zpěvák chce nás urazit. Co, poručíku, je to s vámi? Jste nemocen snad? Rcete mi, jste vy to? neboNebo zrak mne mámí? Dějí se divy na zemi? Vždyť nechvátí vás už ni kašel, mrav, česky mluvit, nutí-li, ba kličky jste a čárky našel, jež z jména se vám ztratily. I s uniformy sprchlo zlato vám hvězd a šňůrek – pravý div, leč ve vašich čtu očích za to, co nečet jsem tam nikdy dřív: Že poznal jste v té válce děsné, kde tryskala krev potokem, co je to, když tak člověk klesne, že bratr je mu otrokem. 35 Že syn jste zase svojí matky, a mluva, jíž vás učila, má opět pro vás půvab sladký, a ta tam nechuť zpozdilá. Že pohrdě se lehko zvyká, kde svoboda nic neváží, leč teď že může Republika spát klidně – že jste na stráži! Ach, poručíku, odpusťte mi, že setník jste, zřím teprve – vás oslovit dřív přede všemi, byl byste zrudl do krve. A já – nu, víte – k čemu lhaní? dnes vše to odnes doby cval – bych dřív k vám nebyl přistoup ani, ne, ruky byl bych nepodal. Leč dnes, už pro ten slib váš skvělý, jež zrak vám plní zářící, si můžem, o to stojíte-li, upřímně stisknout pravici. 36