Poručíku
Již nevídám vás, poručíku,
v kavárnách sedat u oken
a s cigaretou podle zvyku
tam prozívati boží den.
Ni šavlí břinkat na ulici
a knír si kroutit – Sacrebleu! –
a potkáte-li krasavici,
sklo v oko vrážet osláblé.
I úsměšek vám zmizel s retů,
když táhne kolem dělný lid,
a netleskáte v kabaretu,
když zpěvák chce nás urazit.
Co, poručíku, je to s vámi?
Jste nemocen snad? Rcete mi,
jste vy to? neboNebo zrak mne mámí?
Dějí se divy na zemi?
Vždyť nechvátí vás už ni kašel,
mrav, česky mluvit, nutí-li,
ba kličky jste a čárky našel,
jež z jména se vám ztratily.
I s uniformy sprchlo zlato
vám hvězd a šňůrek – pravý div,
leč ve vašich čtu očích za to,
co nečet jsem tam nikdy dřív:
Že poznal jste v té válce děsné,
kde tryskala krev potokem,
co je to, když tak člověk klesne,
že bratr je mu otrokem.
35
Že syn jste zase svojí matky,
a mluva, jíž vás učila,
má opět pro vás půvab sladký,
a ta tam nechuť zpozdilá.
Že pohrdě se lehko zvyká,
kde svoboda nic neváží,
leč teď že může Republika
spát klidně – že jste na stráži!
Ach, poručíku, odpusťte mi,
že setník jste, zřím teprve –
vás oslovit dřív přede všemi,
byl byste zrudl do krve.
A já – nu, víte – k čemu lhaní?
dnes vše to odnes doby cval –
bych dřív k vám nebyl přistoup ani,
ne, ruky byl bych nepodal.
Leč dnes, už pro ten slib váš skvělý,
jež zrak vám plní zářící,
si můžem, o to stojíte-li,
upřímně stisknout pravici.
36