28. říjen 1918

28. říjen 1918
Ó, sestry, bratří – slávy den, den svobody a štěstí! Vlast nebude již cizích plen, nám, nám jen počne kvésti! Po tři sta let vlast v okovech úpěla přes vše vzdory, na všecko nám stín černý leh, stín kleté Bílé Hory. Nám jazyk rván, nám statek brán, nám spoután, kdo byl smělý, pro panstva pych lid na smrt hnán, tisíce krvácely. Ba hrob již měli hotový, kam shodí nás – leč darmo: my rozbili jsme okovy, své odhodili jarmo. A od Šumavy do Tater vzkřik plesný chvěje rtoma: Je sražen orel, dravý zvěr, jsme pány zase doma! Ó, komu děkovati dřív, ó, komu věnčit skráně za nesmírné to štěstí, div, jenž přišel nečekaně? Zda těm, kdož mřeli v žalářích, že nevzdali se zlobě, či těm, kdo hřměli v dobách zlých k nám: Neklesejte v mdlobě! Těm velkým, jimž sen v duších rost, když války zřeli hoře: 5 Změň její zmar se na volnost, všem spoutaným vzplaň zoře! Či legiím těm hrdinným, jimž v poutech žít se hnusí, a jak žár v prsou hoří jim, se bijí v svaté Rusi? Těm od Verdunu, v zákopech, i na italské pláni, již za volnost tam padli všech i naši porubáni? Ó, vidím Vlast, hle, zářící tu stojí v bílé říze, všem žehná, slzy na líci, a pak i české knize. Tys – praví – nikdy nectila, co chrání se jen puškou, tys mocných světa nebyla ni kejklířkoukejklířkou, ni služkou. Tys mluvívala k lidu jen, lehčila jeho tíži a šeptala mu, spásy den že blíží se a blíží. Nechť pálili tě, trhali za slova pravdy smělá, tys přec v čas chmurný, zoufalý jak pod mořem zvon zněla. Tož nyní volná, v jasu dne, kdy temnot trůn se kácí, mé děti volej svobodné k radostné nové práci! 6