K. V. Raisovi
Sloky zpola, ano zcela intimní.
Snů a plánů plné mladé hlavy,
horlili jsme – ó, čas pádí, běda! –
Já jsem zhořk a z tebe zamlkavý
milý děda.
Dvě ti drahé hlavy leží v dáli
v jednom hrobě a dvě tady v blízku;
jsou to rány, jež, vím, stále pálí,
stopy v písku
těch, kdo s námi šli a znikli jednou,
nevíme, kam, nevíme, zda rádi,
za nimiž však v dál zřít nedohlednou
vždy to svádí.
Nu, tys brachu, vždycky trochu stýskal,
i když slunný svit ti tváře zlatil,
nuž, hleď nyní na to jen, co’s získal,
ne co ztratil.
Hleď, co přátel tiskne dlaň ti vřele
a co srdcí k tobě vždy se vrací,
že’s byl svůj, byl náš, byl jejich cele
v snu i práci.
Hleď, jak práce tvá tu velká stojí,
srdečnými slovy mluví k lidu,
hřeje ho a těší, sílí v boji,
lehčí bídu.
A hle, národ, na chřtán šlápl zvěru,
volný počal věcí svých se chápat!
Svobody zář líbá skráň ti... Věru,
krásný západ!
25