Olivy v Davanzu
Ač jaro rozžalo v travinách květ
a nohy zve do tanců,
ó, jakou to smutnou pohádku šumějí
olivy v Davanzu!
– Nám s větví viselo – pár to jen let –
tak příšerné ovoce,
že dosud se chvějem hrůznou tou vzpomínkou
do dne i do noce.
Tam kdesi na sever daleko zem,
kde tyrana pod patou
mřel v okovech národ, neměl však odvahy
smést tu tíž proklatou.
Leč když jej tyran pak do války hnal
a vděk měl být – pohana,
ó, ký div, že mnohý z národa přeběhl
zlomit moc tyrana.
Než, běda, některé za boje jal
zas tyran v své zajetí
a dal je pak zvěšet na šíjích oprátky,
našich zde do snětí.
Ó, co teď slyšíte, není jen šum,
jak v listí van zalít by,
to jejich je pozdrav daleké otčině,
pozdrav a modlitby.
To ston je mroucích a kletby to hlas
všem trýzničům národa
42
a prosba: Nás také si vzpomeňte doma tam,
až přijde svoboda! –
Ač jaro rozžalo v travinách květ
a nohy zve do tanců,
ó, jakou to tklivou pohádku šumějí
olivy v Davanzu!
43