Vy květy lásky a bolesti, červené růže,
jež po celých staletích ještě
na malém paloučku kvetete Morašickém
za rosy a deště,
a sluncem laskány, dech svůj šíříte vonný
nám v radost i stony,
co tisíce jiných Čas vyplel, sta rodů zapadlo v plísni
a bez počtu zašlo jmen v prachu,
vy růže rdící se v nachu –
ó, jakou vás, trpkou či sladkou, pozdravit písní?!
Z těch horoucích polibků, kterými rodnou svou půdu
líbaly v bídě a trudu
zde naposled ještě bledé vyhnanců rety,
z těch krvavých slz, jež s jejich kanuly očí
tu lesů na úbočí,
než síleni pouze šlapanou bratrskou vírou,
dál táhli v cizinu širou,
vy vzrostly jste, růže, lásky a bolesti květy!
A národ pak umíral, na prsou horu měl tíhy,
vše brali mu, rvali:
i víru, i volnost a slavné odkazy dědů,
z úst jazyk mu trhán a české páleny knihy,
ó, trýzně, ó, žaly!
Vše vyplenit třeba – si řekli – až do těch posledních sledů,
co národ zdeptaný sílit a vzkřísiti může,
než zhyne a zetlí –
leč na malém paloučku dál jste tu kvetly,
vy vyhnanců růže!
Dál kvetly jste divem za naší bídy a noci
v zapadlém dolíku lůně,
a dál i do mrákot národa čarovnou mocí
ta vaše dýchala vůně;
a vítěz co jásal již zlostný
a křičel už: Pleňte! –
vy svými jste bodaly trny a ostny
v led našeho těla,
až krev se v něm hnula prudká a vřelá,
a šeptaly: Nezapomeňte,
čím byli, co trpěli pro volnost vaši tu otci!
A zkusili vyrvat vás navždy z té kacířské půdy
v svém šílení kletém,
leč květ váš se znovu rozhořel rudý
tu s novým zas létem –
ó, příliš jste hluboko kořínky svými
v té půdě posvátné tkvěly:
pluh nemoh vás zaorat, zdolat dech zimy,
vnuk zištný, ni cizinec smělý.
Ba zdálo se, jak byste ze sama srdce té země,
jež trpěla němě,
tu rostly a kvetly a krví její se rděly,
vy symbol té lásky k svobodě, národu, řeči,
jež přes útisk větší a větší
a přes bol a muku
se s pamětí křivd, jež cizí přineslo jarmo,
vždy hlouběj vrývala do srdcí vřelého tluku
a vyhladit nedala – nedala – darmo vše, darmo! –
již nikým ze srdcí otců, ni dětí, ni vnuků.
A zkusili osít palouček semenem býlí,
to udusit mělo vám síly;
a do srdcí sili nám nenávist bratra i k bratru
a cizáctví plevel, jed zisku a pýchy,
by nedbala na lid, tu chátru,
a spěla se slunit, kde vládců se rozlévá přízeň.
Než, ze setby jaká je čekala sklizeň?
Len s paloučku svezli a třeli jej v statku,
a v krátku,
ó, slyš, jak zvon duní, viz, noc plá krvavou zoří,
a všecko v jediném zmatku
již křičí: Len chytil, dům hoří!
A ze srdcí národa, nežli své vykřikli: Amen!
hle, zářný vyšlehl plamen
a plevel v nich ztrávil a čistotu otců jim vrátil
a šířil se, rostl, vše zchvátil,
jak plápolal touhou zas po staré hrdosti, slávě
a svobodě vlasti,
i pouta vše přepálil, hradby pohltil dravě,
trůn tyranův chytil do žhoucích ničivých ramen,
a v požáru světa,
v němž dějin soud slyšel vnuk pozdní se třásti,
říš lehla popelem krutá a kletá.
Vše troskou a troudem, co patou nás drtilo svojí
jak bezcitný Osud.
Leč svobodný národ zase tu stojí,
a jara když přilétá bůže,
vy růže, vy vyhnanců růže,
na malém tu paloučku nachově zkvétáte dosud.
Již nemusí bát se
vnuk pozdní, když s úctou se shýbá
a památky živé, vás, líbá,
že za stromem číhá snad zrádce
a za noci zbudí jej drábi,
by kacířské knihy hledali, s Koňasem v čele,
od krovu po sklepy ztmělé
i v přístěnku báby;
ne, celý dnes národ, pout všech a okovů prostý,
jak na dědů skvosty
k vám v pohnutí hledí a slzou vděčnou vás kropí,
vy posvátné růže,
vy lásky a bolesti bratrské krvavé stopy!
Ó, rosťte a kveťte jen dále po celé věky
tu na svém paloučku malém,
a nebe vám zalévej rosou a jarní svou vláhou
tu vaši prsť drahou
a svěcenou žalem,
a slunečná záře vám líbej kalichů vděky!
Z té půdy jste nedaly vyrvat se, vzíti,
vždy znovu se zbudily k žití,
jak národ náš přes trud a muka;
nechť věčně tedy zde pláte,
jste svaté,
a nesmí již dotknout se květů vám zlovolná ruka!
Ó, rosťte a kveťte a hlásejte němy,
že z lásky jen k rodné té zemi
a k svobodě – vzácné národu vzkvétají růže!
Jí učte nám ženy i muže
a v nové vždy keře a sněti po věky žeňte
a v naši lhostejnost, slabost a mdlobu,
jak mrtvých hlas z hrobů,
své šeptejte výstražné: Nezapomeňte!