Mistru Aloisu Jiráskovi
Muž hákem oral tvrdou horskou půdu,
pot skrápěl skráň mu v trudu,
neb vzdorná země, jak když záští chová,
hák vyhodila vzhůru,
a práce stále počínala znova,
a třikrát marně vjel hák v tvrdou kůru;
již lámalo to šíji, páž i plece,
a na konec muž setřel pot si s čela
a spokojeně oddychl si zcela:
„A přece se to uďálo, no přece!“
Tak vyprávěl’s nám, mistře, ve svém díle
a tak, jak onen houževnatý horal,
jenž hákem zemi oral,
jsi chtěl nás míti, nepoddajné v síle.
Před naše oči kouzlil’s velkolepý
nám obraz síly, vzdoru,
jak na hranici Hus mřel, pálen katy,
mučenník pravdy svatý,
jak nová obec rostla na Táboru,
a proti všem jak vůdce vedl slepý
lid ozbrojený palcáty a cepy,
ne na výboj, leč pro volnost a víru,
pro rovnost všech a bratrství všech lidí,
pro zákon boží, jenž chce lásce, míru,
leč drtí toho, kdo lid trýzní, šidí.
Nám před oči jsi předků bědu stavěl,
kdy na lid zbitý, chorý
stín černý padl s kleté Bílé Hory
a bylo temno, temno po vší zemi
a národ zmíral němý
a jenom někdy obzor zakrvavěl,
jak zažehli vsi zpupní kyrysníci.
58
Sluch naplnil’s nám našich dědů pláčem,
když pálili jim knihy na hranici,
když pán je s drábem trýznil karabáčem
a jezovita, posměch na rtu vzteklém,
po nohách šlapal jim a hrozil peklem.
Dal’s pocítit nám muka našich dědů
a vši jich bědu,
ne však, by naše hlava
nám malomocně klesla k chabé hrudi,
leč aby jako rána pálila nás žhavá,
jež vzdor a pamět budí,
že týž rod, který lámal naše šíje,
dál na trůně tu sedí a nás svírá
v své moci poutech, šlape nás a týrá,
nám jazyk rve, krev našich dětí pije.
Tak živil jsi v nás svatý oheň hněvu
a učil jsi nás milovat řeč rodnou,
tak sladkou, plnou zpěvu,
jak, ten náš odkaz věků neskonalý,
ji buditelé naši milovali,
když pozvedli ji, zašlapanou v prachu,
a vlastním dechem hřáli
a o ni vždy se báli
a snili jen, jak rozkvete zas v nachu.
V tvém díle, mistře, hlas jich mrtvý ožil,
a žár tvé lásky sladký
nám hluboko vtek do krve a do žil.
Zas národ spiatý po svobodě toužil,
čím víc jej tyran soužil,
a když nám syny v krvavé hnal jatky,
by trůn mu zachránili
za trýzně, za násilí,
sta, tisíce jich vzpomnělo tvých reků,
59
a zdálo se jim, že čas na zvon bije,
by pomstili ta muka celých věků
pro volnost vlasti, na zmar dynastie.
Jak šelma ryšavá by ještě vládla,
zas proti všem tu sbíral se voj český,
zas na Čechy tma padla,
leč z dáli do ní kmitaly již blesky,
až poslední, jímž kletý trůn se sřítil,
prosáklý mnohou krví,
jak svobody svit prvý
nám po staletích jasně zase svítil.
Buď, mistře, zdráv! Hle, rozlévá se kolem
zář svobody, tvůj národ ve své zemi
zas pánem je, mír nad českým vlá polem,
a naše kraje kvetou nadějemi.
Tvé čelo věnčí národ, líp však druží
se k němu záře volnosti, jak večer
když na vrchol hor klade věnec růží.
Tvé jméno ryjí do kovové desky,
leč hlouběj do své hrudi,
do svého srdce vryl si je lid český.
Buď, mistře, zdráv, buď ještě dlouho s námi
a zvedni hlas svůj, kdyby smělec podlý
chtěl cizí modly
nám postavit v ty naše české chrámy!
60