Listopad osmý... Večer se už sklání.
Jdu bělohorskou plání.
Je smutná jako vezdy.
Břez hájem svítí do soumraku jasně
zdi bílé Hvězdy.
Se stromů padá listí, vítr skučí hlasně.
Let – vzpomínám si – tři sta tomu právě,
co vykopán byl hrob zde naší slávě
a svobodě a moci.
Jak za ni jste se zoufale tu bili,
ó, naši Otci,
a ztraceno vše v krátké jenom chvíli!
Leč po porobě tuhé, třistaleté
my okovy jsme rozrazili kleté,
jsme volni, volni – po všem utrpení
sviť šťastnější nám osud.
Ó, duchové vy smutné Hory Bílé,
my došli bojů cíle!
Jste usmířeni? –
A vítr táhle skučí: Nejsme dosud!
Vždyť – pravím v soumrak, jenž jak nyní mhavý
by houstl na postavy –
náš listopad se změnil v teplý květen,
trůn zvrácen je a císařův rod smeten,
svůj máme stát a voje,
až ke Karpatům zem teď naše sahá,
my porazili vraha,
jsou naše jen ta pole, lesy, zdroje!
Co tyran vzal nám, co proud věků odnes,
vše vráceno nám zpátky!
Náš jazyk žije sladký!
Pych panstva, jež nás zahubilo, není!
Jste usmířeni? –
A vítr táhle skučí: Nejsme po dnes!
Což – pravím sklesle, jako s tíhou viny,
co kol se hrnou stíny –
lid nezapálil vám zde obět smíru?
tu hranici, kam vmetl cár ten všaký:
habsburské orly, přešlé moci znaky,
dekrety dvorské, pečeti a knížky?
Zda jako stoh jen pýru
zde nehořely tituly a křížky,
obrazy císaře i jeho privileje?
Což cizákům, jež – vlků šerých tlupu –
sem povolali k plenu jen a lupu –
ó, věrným císař přeje! –
teď zámky nebéřem a jejich dvory?
Ó, stíny Bílé Hory,
v tom není usmíření?
A vítr táhle skučí: Není – není!
Již mlčím tedy ve studu a hrůze.
Jdu k městu zvolna; již se zcela ztmělo.
Mrak na moje sed čelo,
a listí větru pocítivší zlobu
mi výdechem čpí hrobů.
Vím, nesmíří jich pomník sebe větší,
ni truchlozpěvy, tryzny, slavné řeči.
Proč odvahy však – vyčítám si tuze –
jsem neměl jenom k otázce té přímé:
„Čím že vás usmíříme?“
Teď kráčím smutně cestou svojí temnou,
a hádanka mi stále ryje v hlavě
tak dravě, dravě:
Kde schází co? Kde tonem v kalu zrádném?
Ó, vy, kdo čtete, přemýšlejte se mnou.
Leč běda, běda, jestli neuhádnem!