Nechť černý mrak mi skrývá jasné nebe
a zříti v dál mi brání šedá mlha,
nechť smutkem zrak mi vlhá
a chabost naše bolí mne, chlad zebe,
já věřím v tebe
a za všemi tě mraky přece tuším,
ó, tebe, která těchu neseš duším,
by neklesly, květ pod kročejem obra –
ty čarovná a krásná,
ty mocná tak a spásná,
ty naše hvězdo, příznivá a dobrá!
My spali věky za temna a noci,
jak smrtelné nás zavalily mdloby,
ni dechem se již ústa nezachvěla,
kol jak když jenom hroby;
leč ty jsi bděla,
tys zářila, až zbudili se Otci,
a tys je vedla kouzelnou svou mocí
z tmy v úsvit ranní,
tys zvedala a zlatila jim čela,
když za tebou šli pustou pouště plání.
Tys nad chyšemi plála,
kde rodili se první pěvci naši,
jichž dotekem zdroj vydává i skála
a mrazem uschlý kmen zas mladě raší.
Tys vlídnou zář svou slala
v komůrky chudé, o hladu a chladu
kde pracovali věštci naši velcí,
a kouzlila v snách květ jim rajských sadů.
Tvá přelíbezná záře
se spouštěla i mříží do žaláře,
kam – jatí orli – ukováni smělci,
jak na výsměch, že chtěli – marné vzdory –
ty naše rozbít okovy a svory.
Ty sílila’s nám ducha, srdce, páže,
ty chránila jsi naše přední stráže,
leč pak – když nebe potáhlo se mraky,
jak zloboh války rozpial po něm křídla,
ó, marně, marně hledaly tě zraky,
tys ztratila se, a nám srdce stydla:
kol nás i v nás jen temno, které děsí
jak příznak smrti. Což jsi opustila
nás, hvězdo naše dobrá? Kde’s, ó, kde jsi?
A tys nám plála v dáli. Nová síla
se vzdoru hnula v srdcích těch, kdo táhli
v boj za tyrana, jako blesk by náhlý
byl osvítil jim duše. A to ty jsi byla.
Tys vedla je, ty kývala jsi na ně,
až obrátili zbraně
své proti tyranu, jenž zachránit trůn shnilý
chtěl krví jejich; plála jim, když bili
se za svobodu naši, lidu k spáse,
sta strhala jsi pletich,
až po staletích
jsi na říš naši volnou usmála se.
Leč radost naše prchla záhy – běda!
Zrak zas již hledá,
kde záříš nám. Zda jenom se nám nezdá,
že volni jsme? Zda k tomu naše hvězda
nám svítila, by ještěr, na mžik tichý,
zas zved se plný pýchy?
Svobody slunce probudilo mízu
nám v kořenech, snět obalilo v listí,
leč v jeho teple – hmyzu
co procitlo též, jenž jak v nenávisti
nám užírá ty naše květy všade!
Kde kdo smí třísnit řízu
té říše naší mladé
svým posměchem a slinou! Volně klade
podkopy buřič pod valy nám! Vzdychá
dál na sta našich o hladu a trýzni,
co v nenasytné žízni
cpou jiní dosud měšce si i břicha!
Je říš ta naše, když z ní urvat kusy
smí soused náš a když v ní krčit musí
se jazyk našich otců ještě dosud,
jak za doby, kdy trhán byl z úst dětí?
Nač přál nám osud,
když od hor výkřik šlapaných dál letí?
Ó, v bolesti by musily a muce
se zalomit mi ruce
tak zoufanlivě, kdybych přestal věřit,
že třeba neviděná
a mraky zahalená,
jež nad hlavou se počaly nám šeřit,
dál bdíš a svitneš zas nám v pravou chvíli,
kdy třeba bude síly
a lásky, oběti a nezdolnosti obra –
ty čarovná a krásná,
ty mocná tak a spásná,
ty naše hvězdo, příznivá a dobrá!