V troskách římského divadla.
Ještě půlkruh kamenných stupňů šedý,
sedadel vždy vyšších a vyšších závit
velikým tu rozpíná lidstva davům
hostinnou náruč.
Ještě tmí se pod stupni brány průlom,
ještě trčí zbytky tu sloupů bílých
k nebi vzhůru, k modrému trčí nebi,
ale vše marno.
Dávno dozněl poslední davů potlesk,
smích a hlahol, jásavé znikly skřeky,
zápasníků, herců se zamkly oči
dávno, ach, dávno.
Nyní jenom Apenin cypřiš smutná
s krásných, révy ohnivé plných svahů,
dómu věž a zářící jihu nebe
samo se dívá.
65
Na stupně teď sálavé slunce pouze
sedá sobě, zahřívá chladnou žulu,
v jeho záři ještěrka, jiskra jedna,
časem se mihne.
Místo křiku diváků, jejichž atom
dávno v lidstvo živoucí zase přešel,
klášterních jen zvonů tu budí echo
večerní Ave.
Na schod jeden sedám zde, sluncem zalit,
patřím za svým cigara modrým dýmem.
Tak vše přešlo. Přede mnou hrá se všeho
poslední drama...
66