TICHÉ SVÁTKY.
Vánoce, to jsou tiché svátky.
Napadl sníh,
kraj je tak tich
a jako proměněn do pohádky.
Neslyšet kroků, když městem jdou chodci,
utichl hluk a boje a hádky,
tiše plá hvězd roj v oblacích
ve svaté noci.
Den jako jindyjindy, a přec zas jiný,
jako by nebylo hříchu a viny,
nebylo bolu.
Lidé jsou měkčí a tišší,
všecko se zdá jim jasné a prosté,
bez jedu, ze slov jenž namnoze čiší,
hovoří spolu.
U večer tiší zasednou hosté
ke tvému stolu.
Myslil’s, že dávno prach jsou a prach,
vídal’s jich tváře už jenom v mhách,
a teď tu sedí,
mladí i šedí,
a ptají se, ptají
a na dětství tvé tak vzpomínají.
Do jejich tváře díváš se bledé,
hlas jich, jak suchý když list šumí v luhu,
a přec je znáš, a se rtů ti sjede:
„Maminko! – otče! – sestro má! – druhu!“
9
A přitom jako by po čas ten celý
stříbrné zvonečky zněly
třaslavě, tichounce, spíše jen v tuše
z tmy noční hluše,
jak by to harfy pozaznívaly,
ale tak z daleka – z daleka – z dáli...
Vánoce, to jsou svátky tiché.
Napadl sníh.
Utichly sváry plané a liché.
Neslyšně koně po sněhu kluší.
Kraj je tak tich.
Ticho je v duši.
10