FIALOVÉ KVĚTINĚ,
která vykvetla na Foru romanum.
Ty milý květe,
proč jsi jen zkvetl
zde v rumu hlavic a sloupů,
jež času vír smetl,
a v ruinách svatyň a oltářů, rostra,
kde dávno, ach, dávno bez sledu, echa
řeč rhetorů dozněla ostrá?
Proč zde jen příroda kvésti tě nechá,
sem vsadila tebe,
kde kámen jen, kámen a hřbitov vše tichý
a zbytky chrámu Saturna plného pýchy
se dívá teď nebe?
Jsi přírody měkký
snad soucit, jenž halí a skrývá
rozpadlá zdiva
a trosky v zeleně vděky
a úponky, květy obtáčí lidské zmařené dílo
a všecko, co bylo?
Či výsměch jsi její, jenž vítězně zní ti,
kde do prachu padá,
co velkého věků vztyčila řada,
i z hrstky trávy, jež zdi je zvětralé vděčná:
„Vše zánik a smrt je, já jen jsem žití,
já jen jsem věčná!“
Ó, jen se usmívej, květe,
vše mrtvo je tu a dřímá.
Kde bozi, Brutus i Caesar
a vševláda Říma?
Tam, lidu kde tribuni hřměli,
a legát, vrátiv se z boje,
kde dával rád lidu na svoje patřiti rány,
kde hlučné se hemžily roje
27
a jásaly druhdy: Svět celý
už panství je naše! –
teď ticho a smutek a zřícené brány,
a ještěrka, v troskách jež skrýše má svoje,
přeběhne plaše.
Zhas oheň Vestálek, liktorů ztraceny kroky,
na Kapitol vzhůru již nestoupá v starostech senát,
pontifex nezpívá hymny své velebné sloky,
jen vítr slyšíš tu stenat.
Tož jen se usmívej, květe,
v prachu a rumu když vidíš ty dávných dnů divy,
na tomto velikém hřbitově slávy a moci
sám jen jsi živý.
Však nebudeš věru
ni ty se dlouho zde smáti,
už zítra snad uschneš a dne se nedočkáš v šeru,
ale ty trosky vznešené, smělé ty sloupy,
dál budou tu státi
a mluviti k duším a srdcím, jež nebudou hluchá,
že povalit moc lze a rozvrátit říše,
ne zabít však ducha,
jenž i z těch trosek, nesmrtný, dále tu vane
v své síle a pýše,
a že i v pádu svém, kdy nad ní jásá
Čas krutý v své zhoubě rozpoutávané,
do věků záříc v mramoru bílém,
mocná a velká je Krása!
28