IV.
Vydal jsi nás v nepřátelské ruce,
Vydal jsi nás v nepřátelské ruce,
svrhl jsi nás ve prach s výše trůnu,
aby šlapal po nás tvrdý škůdce,
matce naší ubil děti v lůnu.
Naši slávu učinil jsi parou,
zlovolně již vítr může hnáti –
ale hrdost, hrdost otců starou,
hrdost jen nám, Bože, neměl’s bráti!
Žebráme tam, kde jsme poroučeli,
hrbíme se, hřmít kde třeba smělo,
nepřítel když na hod kráčí skvělý,
za kost pro psa ukláníme čelo.
Hodí nám ji a zas nám ji vemou
se smíchem, jenž srdce trnem píchá,
a ten pes jde s bolestí svou němou,
rány svoje v koutě líže zticha.
Není srdce, jež by k činům ztvrdlo,
pro potupu pouta – není studu,
brat se sápe na bratra jen hrdlo,
o drobet že víc má v stejném trudu.
11
„Pojď! –Pojď!“ my na svět voláme –voláme, a„a shlédni
nad naši-li bolest jiná větší?“
A již v šašků čapce tančí jedni,
druzí s otců palcáty a meči...
Vydal jsi nás v nepřátelské ruce,
svrhl jsi nás ve prach s výše trůnu,
aby šlapal po nás tvrdý škůdce,
matce naší ubil děti v lůnu.
Naši slávu učinil jsi parou,
zlovolně již vítr může hnáti –
ale hrdost, hrdost otců starou,
jen tu hrdost, Bože, neměls bráti!
„Máj“ 1905-6.
12