XII.
Jaký výkřik burcuje nás ze sna,
Jaký výkřik burcuje nás ze sna,
s jasných výšin do propastí sráží?
Na nebi zřít znamení je děsná,
kvil a pláč zní našich předních stráží.
Nepřátelé napadli je krutí,
jazyk z úst rvou hrubě dětem jejich,
ve jho sklonit šíje své je nutí,
utonouti cizot ve peřejích.
Ještě naše stráž se pevně brání,
necouvá a náspy svoje drží,
dlouho-li však v děsném vichřic vání
udrží se lístek nade strží?
Jako vlci chvátí je a dáví,
ó, zda zříš to na nebesích, Pane,
jak z ran těžkých rukou jich i hlavy
rudá krev do prachu země kane?
Nevolá-li krev ta k tobě vzhůru
vzkřikem strašným bezmezného žalu
v Allelujah cherubínských kůrů,
v rokot harf a třeskných do cymbálů?
25
Či ta krev jen beránků je krví,
jíž plát mají veřejí nám lemy,
z nepřátel až padne každý prvý,
anděl zhouby až poletí zemí?
Neb už jinak, než když stráž nám hyne,
než když necháš v prach krev naši líti,
nemůžeš nás z ospalosti líné,
z chabosti, ó, Bože, probuditi?
„Máj“ 1910-11
26