XIII.
Hrdostí se srdce moje chvěje,
Hrdostí se srdce moje chvěje,
duch můj jak by čárným zdrojem ožil,
z písní těch jak když se síla leje
a mi vtéká do tepen a do žil.
Ze zpěvů těch cítím, chýle skráně,
růst že z volné mohly jenom půdy,
svobody že slunce plálo na ně,
změnilo v žár sladký trpkost hrudy.
Tam že zkvetly, člověk nespoutaný
kde své čelo směle vzhůru tyčí
nad předsudků hráze, moci brány
a nad temnot snahy trpasličí.
Tam, ó, tam jen peruti se pnouti
mohou k nebi, hvězdami když zkvítá,
růže velké z duše vykvetou ti,
zrají plodů zrna obrovitá.
A teď smutek náhle po mém čele
rozprostřela lítost velká ve mně,
jak když nesli muži Israele
velké hrozny ze slíbené země
27
před těmi, kdož přes vše živlů hněvy
pouští šli za žhavým sloupem Boha,
a té půdy, kde ty zrály révy,
neměla se nikdy tknout jich noha.
(Nad knihou amerických zpěvů.)
„Máj“ 1910-11
28