XV.
„Ku předu!“ hlas zazní, a my táhnem
„Ku předu!“ hlas zazní, a my táhnem
širou pouští dnem a nocí k předu,
úpalem a žízní krutě práhnem,
za dnem den nic nejeví se hledu.
Noha slábne, každý krok již bolí,
rty nám hoří suché, okoralé,
dlaň již sotva připíná se k holi,
krhavý zrak marně hledí v dále.
A v tom „Stát!“ hlas vzkřikne plný síly,
který rázem naši mdlobu snímá.
„Oklikou je třeba brát se k cíli,
takto spíš ho dostihnem než zpříma!“
A náš voj se oklikou hned béře,
táhnem dál, jen tu tam zazní v hejně
tichý rept, a mnohý v nedůvěře
pátrá kol. Den za dnem poušť tu stejně.
„Na východ!“ tu někdo zvolá zase,
a již všecko obrací se za ním.
„Na západ!“ kdos vykřik, plamen v hlase,
a my táhnem k západním hned pláním.
30
K předu, zpět a na východ a západzápad,
se dnes tam, sem zítra potácíme,
až pak posléz, jak tu bídu chápat!
tam se zas, zkad vyšli jsme, jen zříme.
A tu ruce všech se v pláči lomí,
srdce všecka touží v bezradnosti
na zem horkou klesnout v bezvědomí,
nechat zavát drobným pískem kosti!
Ó, ký smutek, v takém zříti mžiku,
jak se slunce v tiché slávě sklání
před očima bědných bojovníků
nad tou němou, nekonečnou plání!
„Máj“ 1909-10.
31