XVI.
Po táboře jak jsem chodil v šeru
Po táboře jak jsem chodil v šeru
mezi stany, jichž tu stála řada,
u ohňů, jež plály v podvečeru,
ve sluch ostrá zazněla mi váda:
„Zahyneme –Zahyneme,“ někdo sténal plaše –plaše,
nepřátel„nepřátel se na nás valí mračna,
písek pohřbí nás i děti naše,
nebo šelma rozvleče nás lačná.
Marný oheň, ten nás neuchrání,
darmo náspy stavěti a bděti,
starých věšteb slyšte truchlé lkání,
běda, běda, zhynem bez paměti!“
Ale posměch byl těch slov jen echem:
„Starý blázne! K čemu tolik strachu?
Silný kmen jsme, který vichru dechem
nepohne se jak stvol trávy v prachu.
Zlomili jsme pouta, strhli jarmo,
a teď navždy bezpečni a jisti,
nepropusťme ani chvíli darmo,
v tajích velkých bádat nám a čísti.
32
Hle, jak jiskří hvězdami se nebe
jako písmo nevystihlých záhad,
tam jen zrak svůj upněm nebo v sebe,
není třeba po zbrani již sáhat.“
„Zahyneme!“ zazněl hlas zas prvý – – –
jícen svůj poušť rozvírala němá.
A já roztrh řízu, plakal krví
nad těmi jsem hlasy, nad oběma.
„Máj“ 1910-11.
33