XVlll.
Pustý povyk neznač cestu naši,
Pustý povyk neznač cestu naši,
dost již zbraní řinčení a křiku!
Lomozem jen plachá zvěř se strašístraší,
a ne pluky silných protivníků.
Každý buď jen tichý pastýř stádce,
jenž je vede k chladícímu zdroji;
ruka, která stvoří ždibec práce,
lepší rtů, s nichž mračna slov se rojí.
Hory před nás navalily věky,
moře kol nás rozlily, jež buší
v naše hráze. Co tu zmohou vzteky?
Neshladí hor, moří nevysuší.
A když boj, pak opravdu se bíti,
se vší silou, čelo proti čelu,
proti hrudi hruď, kde plam se nítí,
na meče meč, střelou srazit střelu.
Proti práci zase jenom práci,
s myšlenkou ať myšlenka se střetne!
Jenom slaboch, jenž se na ráz kácí,
urážku v tvář soku svému vmetne.
36
Pustým křikem možná ovětralý
kámen se zdi nepřátelské pad’ by,
a i ten se na hlavy nám svalí,
Jericha však nepohnou se hradby.
„Máj“ 1910-11.
37