BALLADA VÁNOČNÍ.
Šel Ježíš se svatým Petrem –
zas byly vánoce;
šli závějí a větrem,
kraj zavát hluboce.
Šli k zámku, jenž plál celý,
na statků vešli práh,
by hojnost všeho měli,
Pán všude žehnal v tmách.
Až přišli k chudobné chatě
na konci vesnice.
„Zde, Pane, vrchovatě
dát třeba, nejvíce!“
– Zde, Petře – Pán děl s klidem –
dál zůstaň bída, sten,
leč za rok těm chudým lidem
se dítě naroď jen!
„Jak, Pane? do té nouzenouze,
kde zima je a chlad,
kde život hájí pouze,
chceš ještě dítě dát?“
„Na zámku tolik je stesku
pro dítě – všakvšak, ó, víš,
tam v blahu žilo by, v lesku,
však co mu skytne chyš?“
37
– Ó, Petře, smutno, jestli
ti připomínat mám,
že v stáji, prostřed jeslí
jsem narodil se sám!
Nač mocných množiti pýchu,
je jí už dost a dost,
v té země ubohé líchu
sít ještě změkčilost?
Zde třeba silných paží
a lebek ze žuly,
by, bouř když slabé sráží,
se ani nehnuly.
Jež neklesnou, když klovat
je počnou krahuji,
jež dají se ukřižovat
za lid, jejž milují.
Ne z měkké, sypké hrudy,
dub ze skal vypučí,
a tací z chudé půdy,
ba, Petře, z nejchudší. –
Něm Petr stál tu, a svatou
šli nocí oba dál,
však nad chudobnou chatou
svit velké hvězdy vzplál.
38