České balady a romance a jiné básně (1912)

Antonín Klášterský

Diplomatická verze Ediční verze
NOVÁ KABINETNÍ BIBLIOTÉKA SPISŮ VERŠEM I PROSOU. KNIHY VERŠŮ III.
ANT. KLÁŠTERSKÝ:
ČESKÉ BALLADY
A ROMANCE
A JINÉ BÁSNĚ
VYDÁVÁ A POŘÁDÁ VILÉM DOUBRAVA V PRAZE.
[1] Veškerá práva vůbec vyhrazuje si nakladatel.
Tiskl Čeněk Mojžíš v Chocni.
[2] Lad. Quisovi
Vím, že je to bláhovost, vydávati ještě dnes kytku staromodních ballad a romancí, jak je podávám v této knize. Ale moje povstaly většinou již před řadou let, a vydávám je, poněvadž znamenaji pro mne, jsouce pokračování mých „Živých stínů”, zase jeden překročený stupeň v mém vývoji a pak, že nepřestávám věřiti, že čtoucí svět omrzen naší věčnou lyrickou sebepitvou, vrátí se rád na chvilku k genreu, kdysi tak oblíbenému. Mýlím-li se však, přijměte aspoň Vy, který jej milujete, sbírku mou vlídně a shledáte-li Vy, balladista výborný, v ní trochu půvabu, budu si málo dělati z pošklebků jiných. V starém přátelství Váš A. K.
[3]
HAVRAN.
Vrány se sletují nad šedým polem po kraji holém; smutno a pusto je kolem a kolem. Staletý havran nebem se mih, rozlét se po širé, daleké pláni, vykřikl v kraj, jenž ležel tak tich, znělo to jakoby kletba i lání. K hejnu vran po té zaletěl v dál, krákoral žalostně, divoce letem, a já jsem dole v poslechu stál, co že to vypráví druhům a dětem: „Pusto je všude, není co jíst, tisíckrát běda a tisíckrát běda! pole jsou prázdna, suchý je list, země ta úrodná jísti nám nedá! Býval tu jednou jinačí čas, přede sty lety, ach, dávno je tomu, na poli vojska – jaký to kvas! sedlák se houpal tu na každém stromu. V úvozech lesních, prchaje, štván – v zápětí za ním vždy letěla zloba – 5 mnohý pad kůň a mnohý kles pán, ranou či únavou – našimi oba! Hostina včera, hostina dnes, stolem nám sloužila země ta celá, kam jen jsi pohléd, hořela ves, ve dne i v noci se obloha rděla. Voněla v dálku lidská nám krev, po polích tekla jak v přívalu vody, nad plání zněl náš vítězný zpěv, bratry zval na velké, veselé hody. Krkavec, krahuj – každý byl host, táhly sem po krvi zástupy supů, bylo tu pastvy pro všecky dost, po polích ležely tisíce trupů.“ Zaletěl havran za tmavý les, ale mně smutek obestřel čelo, ale já v dumy nevlídné kles, co vše se v zemi té nešťastné dělo. Myslil jsem na dav krkavců, vran, kteří k nám přilétli z celého světa, aby se pásli na krvi ran, kterou zem chlípěla jakoby kletá. 6 Aby se s lupem vrátili zpět na jih či k severu, do chladné dáli, do Španěl, Němec, do Vlach či Švéd, anebo do věků z našich ran ssáli. Zlověstný, lačný cizáctva duch zdál se mi v havrana onoho vkletý, který se vznáší nad žírný luh, čekaje lupu,lupu jak přede sty lety... Vrány se sletují nad šedým polem po kraji holém; smutno a pusto je kolem a kolem. 7
BALLADA SVATOVÍTSKÁ.
U svatého Víta duchu mocí mrtví z hrobek vstali o půlnoci; zvonky zvoní, v chrámě světla plají, do lavic si mrtví usedají. Ten si kleká, ten se v dumy hrouží; biskup Vojtěch sám mši svatou slouží, svatý Václav s věrným Podivínem konvičky mu drží s mešním vínem. Spytihněv svou zbožně kloní hlavu, Bořivoj se chýlí k Břetislavu, Přemyslové dva tu hrdě stojí, meče jakby připravené k boji. K Jiříkovi Ladislav se vine, Václav plaše sedá v místo stinné, prostřed žen svých Karel vážně klečí, záři stíhá Rudolf z povzdálečí. Za nimi dav, rytíři a páni, těžké meče, zlaté krumplování, biskupové, preláti a mniši spínají své ruce v noční tiši... Na podhradí tiše dříme Praha, v doupatech se hanba válí nahá, 8 v sálech zdobných všecko víří v reji, v krčmách pustě opilci se smějí. Číše zvoní, píseň zvučí slizká – nevidí tam nikdo, jak se blýská, jak sem od hor děsná bouře kvačí, k zemi spár jak vztahuje se dračí? Bludný chodec vyšed v půlnoc tesknou, zřel, jak okna v dómu tam se lesknou – teď, jak by zpěv slyšel – trnul němý –: „Žízň a mír v naší zemi“...zemi...“ 9
BALLADA O ZVONECH.
Pln záře, jeden ples a smích, plál ve tmy pražský hrad; dvé pěvců přišlo německých před králem zazpívat, a dnes je vítal Václav král a českých pánů řad. V svých rukou loutny, před králem se uklonili teď, a dech se tají, úží všem, a v nachu paní pleť, jak struny vzdychly, jemný van jak v květnou dých by sněť. A cizí pěvci zpívají o kráse cizích niv, o touze, jež jde potají a mnohý koná div; tak pět o růžích, slavících kdo slyšel jaktěživ? Již zmlkli; strun jen tichý van se dále síní nes, tu jásot slyšet se všech stran a hlahol, křik a ples, což na tom, cizí že to řeč, jež v písni zněla dnes. 10 A z křesla povstal Václav sám a s číší zvedl páž: „Ten pohár pro vděk, pěvci, vámvám, hle, piji na dno až, na vaše zdraví, vaši čest a sladký jazyk váš.“ „Je nade všecky jeho vděk, ať značí ples či žal, já sám jsem v kouzlu myšlenek v něm vlastní píseň stkal!“ A loutnu vzal a německou král píseň zazpíval. Tu nový hlahol, číší třesk a jásání a šum, že vzplanul také pocty lesk těm švarným cizincům, jen hlouček českých pánů stál, své čelo plné dum. A k jitru skorem táhlo již, než ztichl starý hrad, než překocena slední číš, než král se v lože klad; jak usínal, zněl v uších mu hlas písní posavad. 11 Leč sotva zdřím, již vyděšen se ze sna vytrh v ráz: To zvonů starých nový den již vítal hlučný hlas, král naslouchal a bled a bled a jako list se třás. To nebyl všední zvonů zvuk, těch kovových úst zpěv, ten hlas jich dnes jak plný muk a jak by chvěl jím hněv, jak by v něm znělo: „Prorado, tys vlastní zapřel krev!“ Jak mrtvých knížat smutek žil by dojímavý v něm, jak tisíců by hlas se slil a kovovým jich rtem by lkal a bouřil: „Prorado, zhrd’s lidu jazykem“jazykem!“ A chvěl se, vzkřikl: „Stavte zvon!“ pln hrůzy Václav král. A ztichl zvon, leč strašný ston zněl v sluchu krále dál... Ó, jaký div, že od těch dob se zvonů tolik bál!? 12
SLAVÍCI KRÁLE JANA.
„Proč královna je truchliva?“ ptal posla se král Jan, když přijel do Čech jednou zas se hojit z dluhů, ran. „Co mohlo by jí scházeti, to sám bych věděl rád, či nemá krásné sídlo své, ten milý Křivoklát? Což nemá všecko, co jen chce, jen kyne, ve mžiku? Či – dodal náhle zveselen – tam není slavíků?“ – Aj, věru, těch tam nemnoho je slyšet za noci. – „Jak? Slavíků že málo tam? Tu lehko pomoci! Je v celém kraji kol a kol mně pochytejte dnes a všecky pusťte z večera mi v křivoklátský les.“ Co kázal, skutkem. Královna u oken seděla, 13 přes křivoklátské lesy již noc táhla setmělá. Hled královny se truchlivě kams v širou nesl dál, co nad hradem i nad lesy svit bílé luny vzplál. V tom jeden slavík počal pět, a druhý, třetí vpad, a za nimi sta řinulo se písní v noční chlad. Jak by les náhle rozvázal svých tisíc jazyků, tak pělo, lkalo, toužilo na tisíc slavíků. A v královninu komnatu sám náhle vstoupil král: „Ty slavíky jsem, choti má, ti schytati sem dal!“ „„Ó, pane,pane můj, je nechat měl’s, kde domov měli, radš, což neslyšíš, což neslyšíš? to není zpěv, to pláč. 14 To pláč a kvil je pro domov, kam nelze letěti, pro známý les, břeh známých vod, pro hnízdo na sněti. Ó, pane, pochop jejich zpěv, nech znít jej v srdci svém, proč opouštíš, proč opouštíš tu krásnou svoji zem? Proč v cizích zemích touláš se svém starém po zvyku, ó, poslechni, co k tobě zní v té písni slavíků!““ 15
ROMANCE O PLATONICKÉ LÁSCE.
S Petrarkou na plesu – Avignon plál sterými světly a blesky – sotva že vešel v zářící sál, střetl se Karel, král český; úsměv mu pohrával na tenkých rtech, zapomněl jistě dnes starostí všech, setřásl chmury a stesky. „Uvidíš, Milosti – Petrarka děl s planoucím okem – mou paní, madonnu, vílu, cudnosti pel, krásu, jež oslepí, raní; ručky jen dotknout se – nebeský sen, ale věř, ke štěstí postačí jen dívat, ó, dívat se na ni.“ Usmál se Karel. V tom – jaký to ruch? K dveřím sta upřeno hledů. Do sálu vchází, hle, krásných dam kruh, milostná Laura v jich středu; srdcem všech zachvívá božská ta líc, a hle, sám císař už kráčí jí vstříc, s Petrarkou v uctivém sledu. Za ruce ujímá císař ji hned – všecko k nim zraky své točí – 16 Laura se sklání jak ve vánku květ, císař, hle, líbá ji v oči, na oči líbezné, na čílka běl, jehož pruh jakby se lilijí chvěl, motýl když křídla v ní smočí. Odchází Laura. Kol ševel a šum, v sále jak na hlučném sněmu. Ale kde Petrarka? Opustil dům? Skrývá se v záclony lemu? Petrarka v koutě stál, v tváři zlý rys, očima koulel a rety své hryz. Karel již pospíchá k němu. „Mistře můj, šťastnější pěvců jsi všech, císař se Muse tvé klaní, polibek, který jí na oči vdech, nejsladší pro něj byl daní; odpusť však – neumím splétati rým, poetům jako ty, dobře já vím, stačí jen dívat se na ni!“ 17
VÁCLAV IV. V KUNRATICÍCH. (A. D. 1419)
Co je ti, chrte? Co ti schází, starý můj věrný pse, že kňučíš u mých nohou? Jen lež a spi, sny nejsladší jsou dary, vždyť noc jsme spolu prohýřili mnohou. Zas od tlapek svých zvedáš ostrou hlavu a jako v dálku natahuješ čenich? Co větříš jen v tom tiché noci tmavu? Boj? Vraždu? Smrt po mukách každodenních? Či stýská se ti po veselých honech? Oj, milý chrte, sestárli jsme oba! Čas v trýzni zvolna mizí jen a v stonech, ta tam je štvanic nádherná ta doba, kdy zníval roh po křivoklátském hvozdě a štěkotem tvým budily se skály – je vše to sen... je pozdě, chrte, pozdě, ty tiché zdi kol jakby se mi smály. Víš, jak jsme spolu chodívali Prahou, když spala tiše ve hvězdách a v stínu, a noc pak v krčmě proseděli blahou se studenty a v kruhu měštěnínů? Och, tenkrát smíchu, šprýmů bylo všudy, a netlačila moje bedra říše 18 jak teď, kdy svízel vystřídává trudy a nudu vztek... kdy hořkne i ta číše... A pamatuješ ještě mistra Jana? Měl’s rád ho přece!... i já rád jej míval! Ta bledá tvář jak ze měsíce stkána, a v ní ten zrak, jenž do duše se díval! Naň neštěkal jsi nikdy... divnou mocí tě zrak ten poutal, krotil chtíč tvůj hrubý, ač Johanku mi udávil jsi v noci a na kněze i mílce cenil zuby. Já měl ho rád... Zřím stále tvář tu bledou... Co vyčítá mi, přísný tak a němý?... Jen sváry, sváry, rozbroje se předou... Chci pokoj mít... a pokoj v celé zemi! Ó, jaké ticho po hlubokém lese, kam sluch svůj pnu i oko, v celém kraji... Jen listí tiše jako v snách se třese... Či se to venku hlasy umlouvají? Ne, všude klid. I bolest v ruce mojí teď slábne... spát chci... táhne jistě k čtvrté... To jenom rád bych věděl, v nepokoji co jsi to větřil, starý, věrný chrte? 19
ČAPEK ZE SAN.
Vjeli spolu v pokořené Tčevo: v pravo král a Čapek ze San v levo; prvý líce rozpálené krví, ale mračně přitažené brvy, jakby v jedno se svým koněm stesán, statný hejtman český Čapek ze San. „Na mou pomstu ať se město těší, v prach a popel padniž!“ – Také Češi proti nám tu s Prusy jedno stáli, proti nám tu bojovali, králi, ty nech mně! – „Aj, tobě, pane Čapku?“ král se usmál, přimknuv oka klapku, „co chceš s nimi? rozmnožit své roty? Ale věru, dost jsi užil psoty, spojenec můj, statně jste se bili, nuže, tví jsou, pane Čapku milý!“ Hejtman mlčel, chmury na svém čele. „Zapalte již kleté město celé, plen a plamen ať je ničí všude, Čechy však pan Čapek soudit bude!“ Přivedli jich houfec. Stáli němi. Čapek mračně hleděl s koně k zemi a pak vzkřikl: „Jaká hanba je mi! Jaká hanba je mi zřít vás tady v službách Prusů, v hnízdě zla a zrady, 20 za žold bídný zvedati páž s Prusy proti nám a proti polským bratřím! – Ó, mně, v děs jenž smrti klidně patřím, ve tvář vaši pohlédnout se hnusí! Celý národ, jak když bouřně hřímá, tepe škůdce, láme pýchu Říma, jako blesk když zkažený vzduch čistí, pere v města, jako vichr listí cizotu dál žene, hrady boří a již letí rozkácený k moři – a vy s Prusy! Což ni krůpěj malá ve vaši se krvi neozvala? A když všecka otrávena morem a lesk zlata oslepil vás skorem, což ni jazyk, jenž nás vespol váže, nevnukl vám, proti komu paže zvednout vám? Aj, mlčíte? Jen rcete, kdo vám nalil v žíly jedy kleté? Ani slůvka? Pokrčení ramen? Zatvrzelí, jedové jste sémě, ancikrist jež v hrudy naší země vmetl sám, a strávit musí plamen dříve je, než vzroste v bujné býlí, udusí žeň, podtne naše síly, s jménem Páně stále vítězící!“vítězící! – V oheň s nimi! Všecky na hranici!“ 21
PAN PALEČEK.
Pan Paleček – to známá věc – ke králi pozván kdys, co panstvo hojně velkých ryb si z plných bralo mis: Jen malé dostal rybičky, i cítil v srdci zlost, že nemá mít, co jiný má, ač je tu stejně host. „Oj, Palečku, co počínáš?“ – děl, hledě k němuněmu, král – „ty k uchu dáváš rybky své, jak bys je poslouchal.“ – Můj králi, věru poslouchám, však nemohou mi říc, o utopeném bratru prý ty větší vědí víc! – Král usmál se a pochopil a sluhům cosi řek, a již měl velké ryby též na míse Paleček. 22 Oj, Palečku, oj, Palečku, tvůj úděl naším, ach, nám též jen drobty dávají při panských hostinách. Oj, Palečku, oj, Palečku, svůj též nám sešli vtip, jak na místo těch rybiček se velkých domoc’ ryb! 23
MISTR JAROŠ.
Ve své dílně mistr Jaroš s čelem seděl schýleným: „Císaři mám děla líti – proč jen váhám, proč se chvím? Kolik jsem jich ulil v mládí, dobrých, pevných pušek pár, a dnes, kdy se na bouř smráká, jak bych sláb již byl a stár. Ne, ó, ne, sláb nejsem dosud, ale tak mi úzko dnes, jak bych slyšel pláč a stony, viděl smrti stín a děs. Jízda cválá, zem se chvěje, ržání koní, třesk a kvil, děla houkla – chrlí zhoubu – ó, to ta jsou, co jsem slil! Věčný Bože, jenž jsi život, mír a láska, v nebesích, štíra pochyb znič mi v hrudi, zjev, že můj to není hřích! 24 Lil jsem zvony, svaté zvony, měly krásný, vážný hlas. „Zvuky moje – zvuky žití!“ pěly tmou i v jitra jas. Fontánu jsem ulil zdobnou, aby v stinné aleji do polibků, šeptu lásky zněla hudbou krůpějí. Ale rozplaš, věčný Bože, stín, jenž leh mi na duši, kapek hra a hlasy zvonů zda řev děl mých přehluší?“ V dílně ticho, jenom v kotli slyšet kovu var a hles. Mistr vstal a k ohni postoup, zavrávoral však a kles. „Díky, Bože – nežli dílo – zhouby tvořit – lepší skon – Zvuky moje – zvuky žití – slyším – zvonů svojich – tón...“ 25
RABBÍ LEV BEZALEL. (Ad. Brabcovi)
„VariVari, blázne! – Císař jede!“ „Ustup, rabbí, neznáš mrav?“ „Ve vousy mu plijte šedé, kámen na něj!“ křičel dav. „Císař přísně židy trestá, vyhnati je kázal z města, a ten zde tak tvrdohlav!“ A jižjiž, dav co zlobně řičel, stařec jako v dešti střel, kal naň stříkal, kámen fičel, přímo v spánky jeho spěl; a ten déšť vždy hustší, prudší, ale klidně v moři žluči stál tu rabbí Bezalel. Leč ký div! Kdo chápat může? Kámen, kal, jenž zasáh jej, v květ se mění, v lilje, růže, voní kol vždy líbezněj. A v tom vůz již hrčí, stane. Rabbí ruce vztáh: „Ó, Pane, krutý příkaz odvolej!“ „Dobře, rabbí – z vozu nitra císař děl, se vykloniv – na hrad přijdi k radě zítra, 26 zvážíme vše, – ale dřív pověz, jak jsi změnil kámen v liljí sníh a růží plamenplamen, jaký symbol v tom a div?“ Záři v oku, tenké stáhl rty své blahý na úsměv, císaři, jen k vlasu sáhl, růži podal rabbí Lev. Rděla se jak do červánků, ale ze starcova spánku počala se řinout krev. „Milosti, z mé vzrostla krve tato růže nachová, jeví v ní tak jako prve moc a moudrost Jehova, ukázal tu, jaké štěstí pro svůj lid je ústrk nésti, hněv i muka katova. Páliti zda mohou rány, jež kdo ve svá prsa chyt, lidu svého háje brány, když je nastavil jak štít? Nejsladším je květem blaha rána v skráň i v prsa nahá, již kdo přijal za svůj lid!“ 27
BALLADA BĚLOHORSKÁ.
Po boji je. Tmavý večer Bílou horu kryje. Maxmilian drtí v zubech: „Finis Bohemiae!“ „Ale teď chci spáti přece!“ pozvedl se, klna. – Nikde místa! – „A což Hvězda?“ – Ta je mrtvol plna. – Plna mrtvol kolem zdí svých, na schodech i v síni – „Sházejte je, na poli ať kacíři spí líní!“ „Já chci v lože, v dobré lože!“ Již se meče chápal, kolem mrtvol, přes mrtvoly klopýtal a tápal. Po schodech šel, poslední kde dozuřil boj prve, v lože lehl postříkané střikem čerstvé krve. Ale oka zamhouřiti, usnout nemoh chvíli. Jak ten vítr noční venku naříká a kvílí! V okna bije, stromy klátí, plný vzdechu, stonu, jakby v pláči spojily se hlasy millionů. Posléz přece ukolébán, Maxmilian dřímá, ale pláň zas bělohorskou vidí před očima. Ticho na ní, ticho mrtvé, bez hlasu a žití, na mrtvé jen z potrhaných mraků měsíc svítí. 28 Na sta jich a do tisíců, kam jen oko padne, porubáni, podupáni, na zemi spí chladné. Však co to? Ký mezi nimi stín se míhá tichý? Ach, to kněz. Nu, zde již těžko zpovídati hříchy. Nad nimi kéž smiluje se Bůh jen sám a svatí – mladý kněz jde z milosrdí mrtvé pohřbívati. Divno věru! Jak se k mrtvým plný lásky shýbá, jak je zvedá, třese jimi, jak je něžně líbá! A tam druhý a tam třetí, je jich celá řada, a ti všichni mrtvé budí – zrada – hej! ó, zrada! Mrtví z prachu povstávají, přímí se a točí, dlaň si tisknou, v pluk se řadí, spánek mnou si z očí. Budí jiné, skorem všichni povstali již z rovů. „Ve zbraň, na kůň, generále, ať je potřem znovu!“ Maxmilian procit. Nad ním generál již stojí: „Vaše Milost těžce snila po včerejším boji.boji.“ „A co mrtví, generále?“ – V smíchu jasném proudu generál vzkřik: „Budou spáti do božího soudu!“ 29
VÁNOCE.
„Dál nemohu krok již.“ – Vzmuž se, vzmuž, jen kus a v branách jsme Řezna, tam skytnou nám asyl a přístřeší, tam nikdo, psance, nás nezná. – A dále šli sněhem a závějí a větrem, který tak skučí, on s uzílkem, ona dítě své si tiskla do náručí. Však tmělo se víc, a byla již noc, noc zimní, hvězdná a svatá, kdyžkdyž, znaveni k smrti, došli bran a počli bít v železná vrata. Ta zaskřípla, zbrojnoš ospalý se ve zbroji objevil v bráně: „Což nebude pokoj ani dnes, dnes v noci zrození Páně?“ – Ó, pro lásku Toho, který dnes se v Betlémě zrodil všem lidem, nás do města pusť již, po cestě ať dlouhé usneme s klidem! 30 My lidé jsme dobří, poctiví, zde v zemi cizinci ovšem, ó, do města pusť nás, dítě mře, ó, rychle, než bude po všem! – Cos houknout chtěl zbrojnoš nevrlý, cos v tvář jim drsného říci, leč změkl, jak pohléd letmo jen do paniných líbezných lící. „Vy kacíři z Čech jste jistě – děl – jak do bran pustit vás města? Od císaře posel přijel dnes, že strašně rebelly ztrestá. Že rada jich nemá pouštět sem, nuž, Pánbůh, lidé, buď s vámi!“ A zapadla vrata, kolem noc, a v noci té stáli tu sami. Jen hvězdy plály jim nad hlavou, leč v nich jak četli by v šíru: „Já Bůh jsem lásky a soucitu a odpuštění a míru!“ 31
SMRT ASTORGOVA.
V své vlídné, světlé cele klášterní u okna večer seděl Astorga, ven hledě v dumách. V záři západu, jež v jizbu šlehla, hrála na stole po knihách, svazcích not a nástrojích, se chorobnější zdála jeho líc, jíž vzácný rod vtisk stejně zřejmý znak jak umění a život. Předčasně mu zryla čelo muka mladosti, jež honila jej světem, jako list když zmítán vichrem. – Jemu u nohou mnich seděl mladý, mlčky stíhaje i zář i stín, jenž přelét mistra tvář. Ten ven se díval v snách a promluvil: „Teď čárný as je pohled na město, když v záplavě se koupá, v poslední když záři na sta věží blýská kol a staré zdivo rdí se, úsměvu jak by byl zákmit přeběh přeci tvář té vaší Prahy – aby za mžik zhas a stesk a smutek se zas rozložil i po městě i lidem po lících. Já smutnějších jsem tváří neviděl než tady v Praze; všichni smutni jste, 32 a truchlivý a divný smutek váš mě tolik dojal a tak vábil k vám.“ – Máš pravdu, maestro – mladý řekl mnich – jsme všichni smutni. Naši dědové tu vytrpěli muka nesmírná, a bolest jejich rysů na syny i vnuky přešla, stále dědí se jak minulosti odkaz, žaloba jak tichá v každou tvář když vepsána. – „Let řadu žiji zde – děl Astorga – a nevím o tom; bratře, vypravuj, co dělo se tu, jaké osudy vás zkrušily.“ Mnich trpce usmál se. – Ó, maestro, kniha, v které psány jsou té země osudy, je plna slz a plna krve; nechtějnechtěj, z počátku bych převracel v ní listy, poslední snad přečíst stačí, vše bys pochopil. Znáš Týna věže, jež tu blízko pnou se k nebi vzhůru. Právě proti nim – sto let je tomu – stálo lešení, a na ně vstoup – – – 33 „Ó, zadrž!“ mistr vzkřik’, „proč vyprávíš mi, co tak dobře znám? Na lešení vstoup bledý statný muž, by vzdorně přijal za svůj odboj trest, ni svalem nehnul, nelkal, neprosil – – – “ – Ne, mistře, tak – děl mnich – ne jeden muž, jich dvacet sedm bylo, jeden kmet byl stříbrovlasý, všichni stateční a vzácní páni, proti císaři že zvedli odboj, svaté církve řád že rušili, jsou katu vydáni. Je pravda, hřích jich velký byl, leč trest byl viny těžší, celá naše zem v nich umírala. Jazyk z úst jim rván, jim osekány ruce, sťata leb. Ó, divadlo to hrůzné bylo as, můj vyprávěl děd – – – Astorga se třás jak suchá snět ve vichru podzimním, na čele jeho mezi brvami mu nabíhala žíla, blesků žár zrak jeho metal, prudce vstal a páž svou vytrčil, jak smazati by chtěl ten obraz hrůzný, který před ním stál. „Ó, hrůzné divadlo! – vzkřik – zřím tě zas! 34 Na lešení můj otec stojí bledbled, leč vzpřímen, vzdorný; ještě promluvit chce v chvíli slední, jenom s bohem dát snad synáčku, jenž matky drže se, jež zlomena jak v bouři lilije, se dívá v slzách na smrt otcovu. Leč bubny víří již, teď meč se blýsk, a zkrvácená hlava kutálí se k nohám matky, která umírá. Ó, bído, bído! chmurná vidino, kdy ztratíš se mi s očí?“ – – – Znaven kles zpět do sedadla, k srdci sáhl si, jak by chtěl zkrotit bouřný jeho tluk, a zůstal bez hnutí. Leč za chvíli se vzpamatoval, tiše promluvil: „Bůh jistě dobře kroky moje ved sem v město vaše; cítím, jenom zde že dopsati své mohu Requiem, v němž bolest má se slije s bolestí té země celé – papír podej mi!“ Tu slzy v očích, mlčky povstal mnich a papír podal mu, kde černalo se hojně not již – mistr sehnul se, pár not jen připsal a jak v myšlenkách zpět padl v křesle – – – 35 – Příliš unaven jsi, mistře, dnes již – měkce řekl mnich – nech práce již – – – Ó, probůh, mistře! – vzkřik, neb tělo mistra mocně škubnulo as dvakrát sebou, z hrdla úzkostný se vydral ston a ropot chrčivý a umlkl – – – Byl mrtev Astorga. 36
BALLADA VÁNOČNÍ.
Šel Ježíš se svatým Petrem – zas byly vánoce; šli závějí a větrem, kraj zavát hluboce. Šli k zámku, jenž plál celý, na statků vešli práh, by hojnost všeho měli, Pán všude žehnal v tmách. Až přišli k chudobné chatě na konci vesnice. „Zde, Pane, vrchovatě dát třeba, nejvíce!“ – Zde, Petře – Pán děl s klidem – dál zůstaň bída, sten, leč za rok těm chudým lidem se dítě naroď jen! „Jak, Pane? do té nouzenouze, kde zima je a chlad, kde život hájí pouze, chceš ještě dítě dát?“ „Na zámku tolik je stesku pro dítě – všakvšak, ó, víš, tam v blahu žilo by, v lesku, však co mu skytne chyš?“ 37 – Ó, Petře, smutno, jestli ti připomínat mám, že v stáji, prostřed jeslí jsem narodil se sám! Nač mocných množiti pýchu, je jí už dost a dost, v té země ubohé líchu sít ještě změkčilost? Zde třeba silných paží a lebek ze žuly, by, bouř když slabé sráží, se ani nehnuly. Jež neklesnou, když klovat je počnou krahuji, jež dají se ukřižovat za lid, jejž milují. Ne z měkké, sypké hrudy, dub ze skal vypučí, a tací z chudé půdy, ba, Petře, z nejchudší. – Něm Petr stál tu, a svatou šli nocí oba dál, však nad chudobnou chatou svit velké hvězdy vzplál. 38
ČESKÝ HONZA.
Potkal jednou Honza Smrt blízko rodné vsi: „Kam pak, Kmotra? vrať se, vrať, u nás všecko spí!“ Chtěla Smrt jít klidně dál, ale Honza zas: „Pojď, budem si povídat, máš-li chvíli čas!“ Smrt šla dál, však Honza náš, jak už silák byl: „Rád bych věděl, kdo z nás dvou má přec více sil?“ Tu se, v prázdných důlkách šleh, obrátila Smrt, na Honzu se vrhnula jako vzteklý chrt. Ale Honza kosu hned s ramene jí strh, bili se, a Honza měl stále v boji vrch. Rubal ji a rdousil ji, pozvedal ji výš, jak by zdvihal děvčete při tanci jen tíž. 39 Jak by hrála muzika u veselý rej – Honzo, s kým to zápasíš, dobrý pozor měj! Honza smál se, bil ji, bil, až ji zmohla řež. – Vyhrál’s – řekla vztekle Smrt – však mi neujdeš! – Domů Honza v smíchu šel, řekl jaře svým: „Do světa jdu – nikoho již se nebojím!“ Přes hory a přes doly v město přišel v čas: jakás cizí kněžna tam vystrojila kvas. U kněžny se o práci hlásil Honza náš: – Panošem tě udělám, pěkné líce máš! – V hedvábí jej oděli, v střevíc plný vnad, zlatým pasem opjali drahocenný šat. Po boku se houpalo kordisko mu teď, 40 z všeho pouze zbyla mu zdravá jeho pleť. Vesele se Honza měl, tuhé práce prost, vzácných krmí každý den, vína bylo dost. Naučil se drnkati ku veselým hrám, líbat dvorným způsobem bílé ručky dam. Naučil se jazykem cizím žvatlat, pět, ale při tom – divná věc! – Honza chřad a bled. Chřad vždy víc a chřad vždy dál, chřad, až bylo děs, až pak bez sil na lože polomrtvý kles. Nad lůžkem se skláněla ta, jíž sloužil hrd: nebyla to kněžna již, byla to jen – Smrt. A ta v tváři strašný škleb, za těch šeptá chvil: – Chtěl bys vědět, kdo z nás dvou má přec více sil? – 41 Honza mlčel, umíral, v tom však náhle, slyš – nota písně venkovské padla v jizby tiš. Malou, prostou písničku zpíval kdos, a div! Honza vstává, zvedá zrak, Honza je zas živ. V neznámého chodce zpěv vpadá jeho hlas, strhává svůj hedváb v mžik, kroj svůj hledá zas. A jak svoji halenu zas měl na hrudi, jak když stará síla se v svalech probudí. Pocítil, jak roste v něm, mocné paže vzpřáh, ale Smrt již letěla přes paláce práh. Letěla jak ve hvozdě vyplašený sýc. „My dva – Honza zasmál se – nesejdem se víc!“ 42
BALLADA VELKONOČNÍ.
Se všech širých končin světa létly k Římu zase zvony, nad zeměmi táhlo vzduchem cos jak větrů svist a stony. Z kathedrál a věží, vížek, ze zvonic i kaplí v lese jak když hejno zpěvných ptáků se všech stran se k jihu nese. U svatého Petra v Římě jako otec ve kruh dětský největší teď zvon se ozval: „Jste tu všecky? Jste tu všecky?“ „Jsme tu všecky – zvon děl jiný – přes bouř, větry, sníh a děště jako loni a jak vždycky, zvony z Čech jen chybí ještě!“ „Zvony z Čech?“ zvon jeden ptal se. „Dálná pout“pout – zvon na to druhý,druhý – zpozdily se asi, cestou s živly boj snad měly tuhý “.tuhý.“ 43 „S živly boj?!“ se kdosi zasmál, vmísily se jiné hlasy: „Rcete spíš, že v město věčné nechce se jim na sněm asi!“ „Přelity kdys byly arci, husitské však byly prve, sázím se, že dosud dosti kacířské v nich bouří krve!“ V tom však větru vír, a blankyt jak když stopí mraky stmělé: zvony z Čech tu, mraky zvonů, velký Zikmund v jejich čele. „Vítejte z Čech dálných, bratří – největší zvon vlídně vece – ale svého opozdění povězte nám důvod přece!“ „Campanone, bratří milí – uchopil se Zikmund slova – poslušny své staré sudby v čas jsme vzlétly od domova. Ale jak tak vzduchem táhnem, jak nám mraky bijí v čelo, 44 pole zříme, na němž tolik českých srdcí krvácelo. Stanuly jsme jenom chvíli, zachvěly se v tichém vzduchu, z domova vždyť hlahol zvonů sladký je i mrtvých sluchu. A zas táhnem dále, dále, ale záhy, bratří milí, nejbližším jsme nad bojištěm zase mžik se zastavily. Na okamžik malý pouze zalkaly jsme ve své výši, vždyť hlas zvonů z rodné strany mrtvý v hloub i do snů slyší. A těch bojišť tolik bylo, z Čech kde krve tolik teklo, že by se jí uhasiti planoucí i mohlo peklo. A my všude zaplakaly chvíli jen, co nejtišeji, vždyť i kosti hlasem zvonů z domova se pozachvějí!“ 45 Zmlkl Zikmund. Mlčí zvony. „Nuže počnem!“ – vůdce kývá, a již nad vším městem věčným zvonů všech hřmí bouře divá. Lká to, hřímá, duní, zpívá, jeden tón se v druhý stáčí, leč ty zvony z české země jak když nejvíc ze všech pláčí... 46
BALLADA SVATODUŠNÍ.
V dav na bílém koni svém mladý Frič vjel, ten pod ním jen tančil, se vzpínal a chvěl, jak stín když jej na blízku plaší. „Ej, letnice, veselé letnice, ven z domů, kde proudí dav nejvíce, již nic se nebojte, braši!“ „Ven, hlásati volnost a svobodu, jež letí od národa k národu, kde třeba, v třeskotu zbraní; ať jásotem všechen ji pozdraví lid, ej, svobodu, volnost si nedáme vzít a třeba-li, umřeme za ni!“ – Toť opravdu – usmál se vesele druh, jenž po boku jel mu – jak v apoštol kruh, jenž bázní hyne a zmírá, když Boha se snesl mohutný hlas: „Již otevřte, v davy vyjděte v ráz, a velká síliž vás víra!“ – Vše s mojí se shoduje představou, jen jazyky scházejí, nad hlavou by se nám ohnivě vtiskly! – V tom od Letné blesk a dunění děl. A se smíchem, který až do stáří měl, vzkřik Frič: „Zde máš je, už blýskly!“ 47
LEGENDA O KRUHU SV. VÁCLAVA.
Kruh tvůj, svaté naše kníže, stále tady visí, kterého jsi, klesnuv níže, zachytil se kdysi, proklán v hrudi vlastním bratem, bolest ve svém oku svatém, potrhané rysy. Osud tvůj je lidu osud: bratr bratra bije, co tvé zemi hrozí dosud nepřátelské kyje; a my všichni trpíme tu, jedni vzdorně čelí světu, druzí kloní šíje. Ale všichni, kníže svatý, v bolesti a boji zvedáme zrak vírou vzňatý k soše tvé i zbroji, pusť již uzdu svého oře, ku Blanické mávni hoře, spas tu zemi svoji! My tu všichni, nechť se sváří všecko na tvém luhu, 48 my tu všichni, bolest v tváři, pro sílu a vzpruhu držíme se v smrtné křeči pevně přec tvé svaté řeči, železného kruhu. Ten nás všecky pojí k sobě, roztržené prudce, on je silou v naší mdlobě, naší těchou v muce; srazí-li však zlá nás tíže, padnem, jako tys pad, kníže, na tom kruhu ruce! 49
ŠTĚDRÝ DEN PATERA SCHMIDINGRA.
„Aj, tady jest, náš kaplan zámecký, pan pater Schmidinger!“ – tak vesele vstříc knězi, který v salon vstupoval, zavolal starý baron Chanovský – „zde, milý abbé, starý přítel můj, pan baron Hildprandt, rád by poznal vás. Náš mladý kaplan, jak jsem pravil vám, je mistr v šachu, milý příteli, jenžjenž, chcete-li, vás ihned prožene po černobílém poli bojiště, a přát vám budu tohle zahřátí po kruté cestě v zimním nečase, ač štědrý den dnes máme, míru čas, kdy zvony mají a pak číše znět a zmlknout zbraně!“ Mlčky uklonil se mladý kněz. Byl menší postavy a suchou, bledou tvář měl askety, však oko jeho žhnulo horečně, jak by to stálý vyšlehoval plam ven z duše jeho. „Žádné starosti!“ – se smíchem baron Hildprandt ozval se. – „Já nechci krví zámek Němčický 50 vám tady zbrotit na hod vánoční. Jen cestou kolem jeda do Blatné, jsem vzpomněl si, co asi dělá tu můj starý přítel baron Chanovský, zda spřádá dále sny své válečné – – – “ „Sny válečné! – vpad v řeč mu Chanovský – těm navždy konec! Jak nás vidíte, my oba, já i pater Schmidinger, už nebudeme nikdy v poli stát, nám oběma již vojna vzala dost, mně ruku, jemu řadu pěkných let a zdraví též “–též –“ „Jak? – baron Hildprandt žas’ – byl vojákem dřív pater Schmidinger? Sic nápadný mně ihned byl váš krok i těla držení, však ve snu zdát se nemohlo mi, že jste s výložky šat nosíval a palaš po boku.boku.“ „To, pane barone – děl skromně kněz, a trpký úsměv kolem úst mu hrál – je smutný list v mé knize života. Když filosof jsem v Praze studoval, tu v mladých hlavách bujných jinochů to vřelo jako v úlech před jarem, než včelky ven se z česla vyrojí: sny světoborné, plány nezralé 51 v nich honily se, víno svobody tam bouřilo a chtělo ven a ven. A v bujnosti své kousky divoké my tropili a klidné měšťany tak dráždívali svojí zpupností, až došlo k rvačkám, bouřím, potyčkám i s vojskem posléz. Císař František, jenž v Praze právě sídlil tenkráte, se rozhněval a kázal vinníky potrestat přísně. Z druhů vyvázli sic někteří, však mne i s jinými v kabátek bílý pěkně vstrčili, a to jak by byl padl ledný sníh na první květy srdce mladého. Až když jsem zchřadl – nechali mě jít, a já jsem šel a stal se knězem pak, neb v posvátném tom rouše, doufám, víc že prospěji své vlasti.“ „Kaplan náš – děl Chanovský – je velkým vlastencem, můj milý barone!“ „Aj, naposled – se ušklíb Hildprandt – patří k blouznílkům, již ještě věří, že by česká řeč kdy mohla stát se živým jazykem, 52 že naše děti by jí mluvily – – – “ „Mé děti – trpce vzdychl Chanovský – tou řečí jistě mluvit nebudou, já v rodokmenu svém, jejž sepsal jsem, již k svému jménu připsal s povzdechem: „poslední z rodu“, vy všakvšak, barone – náš kaplan věří... “ „Z kvasu mladých let vám, abbé, něco v hlavě zůstalo, a to je vše... sen, fantom, pohádka. Dnes nedějí se přec již zázraky!“ „A přec se dějí, pane barone, což není zázrak jarní každý květ, jenž z mrtvé půdy ztuhlé vykvete?“ „Nu, chcete-li – však slunce jediné jej způsobí, a to kde vezmete?“ „Ó, věřím pevně, slunce svobody že přijde záhy a v něm roztaje ten led a sníh, jenž ještě poutá zem. Již nyní prvosenky, sněženky se objevují, jenom tepla víc, a přijdou růže, plné, nádherné. Ó, kdo,kdo jak já zřel, pane barone, tu první jiskru v mrtvém popelu 53 se blýsknout, kmitat, v malý ohníček se vzdouvat, jak v ni s láskou dýchali a dýchají ti muži vznešení, již milují ten jazyk králův kdys a teď tak ponížený, zdupaný, ten věřit musí, v mocné plameny že vyšlehne ten zápal vlastenský a přinese nám jitřní světlo v tmy!“ „Eh, slova, slova, abbé, Freigeist jste a Jakobín snad, ještě naposled nám pobouřiti chcete sedláky a na nás vésti je!“ „Bůh uchovej! – kněz rychle zvolal – pouze pokojné jsou naše zbraně, kniha znamením, v němž zvítězíme...“ „Vědět musíte – teď Chanovský děl – milý barone, že kaplan náš jak nový apoštol, po kraji chodě, knihy roznáší, ode vsi ke vsi s nimi putuje, i na trzích je lidem nabízí. Sám o holé by kůrce snad byl živ, jen aby knih moh hodně kupovat, 54 a nedbá necest, tíže, námahy, a myslím, zdraví zbytek zanechá na svojich poutích – říci nedá si – neb jednou někde v sněhu zapadne. A vše jen proto, by pár sedláků čtlo české knížky, aby získán byl úd...“ „Pro Matici, pane barone – kněz doplnil – jež knihy vydává. Žel, nedal Bůh mi dar, bych knihy psal, a tak jen sémě, chudý rozsévač, kol rozhazuji a jen modlím se, by všecko vzešlo, a bych do smrti měl dosti sil, tak sloužit vlasti své.“ „Sám nevěřící – pravil Chanovský – jsem často dojat, milý barone, tou silou jeho víry, oběti, již přináší té snaze – ale teď již dosti řečí – kam nás zavedly! My zřít jsme chtěli přec boj šachový, či ne-li?“ – Baron prudce zazvonil, a sloužící, jenž vešel, na pokyn již přistavoval malý hrací stůl se šachovnicí. 55 „Nuže, stavte šik a do boje!“ Již stály figurky, a první tahy zvolna počaly... „Nic platno, abbé – ozval po chvíli se baron Hildprandt – toho sedláka zde vezmu vám, ač – dodal s úsměvem – vám sedláci jsou pánů milejší.“ „Lid miluji – děl vážně Schmidinger – neb připadá mi jako kořeny mocného stromu, z kterých v haluze vždy znova proudí míza životná a které drží pevně celý strom přes bouř a vichr. Z lidu omládne i národ náš – tu silnou víru mám. Leč stromu třeba také koruny, a tou ti budou, kteří vznešení svým rodem i svou duší, nechají krev kořenů do vlastních téci žil a s lidem splynou. Mezi vlastenci již mnohé slavné jméno skvěje se, pan hrabě Thun a hrabě Šternberg a hrabě Pötting, hrabě Kolovrat se přihlásili k naší Matici; a nad všemi jak zlaté slunce nám plá kníže Kinský, v jehož erbu skví se „Bůh! Čest! Vlast!“ – Matice kurator“kurator.“ 56 „Vím, vím – děl baron – vy teď táhnete!“ A tiše zas dál šinula se hra, koníci bílí – černí skákali, král zasáh v boj i útlá královna, i věže sebou hnuly, zajatci již na obou se stranách váleli, když prvně kněz „Šach králi!“ hlásil. „Teď – se zasmál HildprantHildprandt – v pěkné tísni jsem, nu, poraďte mi, milý Chanovský, mám vzdát se již?“ – „Ne, nikdy vzdávat se – vzkřik zámku pán – vždyť víte, u Ašprů že vesnici jsme dvakrát ztratiliztratili, a dobyli jí přec zas na konec!“ „Nuž tedy k předu!“ Hildprandt zasmál se a táhl koněm. „Dobrá, jízda v před“ –před –“ děl Chanovský. Leč páter Schmidinger již poznovu „Šach králi“ ohlásil a po dvou nových tazích dodal: „Mat“„Mat“. „Jste poražen, můj milý barone – smál Chanovský se – co jsem povídal? Leč že jste přec tak bil se udatně, na číši vína zvu vás dobrého.“ „Ne, děkuji, již zase musím jet, chci doma býti brzo, slibuji 57 však, že k vám záhy zase přijedu, a potom, abbé, znovu chytnem se, že ano, vlastenče?“ Kněz s úsměvem se uklonil. „Nuž, šťastné vánoce i Nový rok, dřív jestli nepřijdu!“ „Též vám, barone“...barone...“ Baron Chanovský ven vyprovázel hosta. Schmidinger však osamotněv, k oknu přistoupil. Ven zíral v kraj, jenž v sněhu ležel tich jak bez života. Mladá kněze tvář se zahalila smutku chmurami. Je platno něco, co tu podniká? Zda neměl pravdu baron Hildprandt dnes, když děl, že vše to sen a pohádka? Sic krásná tak, leč přec jen pohádka! Zda možno je, by ještě jedenkrát sem vrátila se vesna, jak ji snil? Oh, všude sníh a led, i na srdcích – – a on teď sám – – – A vzdychl hluboce – – – – – – – – – – – – – – – – Když po večeři slavné vánoční se uvelebil baron Chanovský v svou lenošku, tu šlehl po očku po zámeckém svém mladém kaplanu a pousmál se. Pater Schmidinger 58 tu seděl mlčky, jakby pohřížen do smutných dum a též snad vzpomínek na domov svůj a leta mladosti. „Vy slavíte dnes velké vítězství, můj milý abbé, – ze sna vytrh jej hlas Chanovského – ano, ano vy, nic nedivte se.“ – „Já, a vítězství?“ žas Schmidinger – „Barona Hildprandta jste okouzlil, sám tak mi povídal.“ „A nehněval se, že byl poražen?“ „Ne, milý abbé, to ho neznáte. A na znamení zvláštní přízně k vám cos jako malý dárek vánoční mi odevzdat vám kázal, a též já svůj připojuji“...připojuji...“ S milým úsměvem dva listy baron knězi podával. „Jak? baron Hildprandt údem Matice?“ vzkřik Schmidinger, a zrak mu zazářil. „A mohu-li svým očím věřiti – již zvolal znovu – pane barone, vy údem Musea? Ó, nebesa! To v radost velkou se mi obrátil můj smutek dnešní – díky, díky vám!“ „Vy byl jste smuten?“ – „Ano, na chvíli jsem pochybami mučil se a hnět’, 59 leč nyní věřím, věřím cele zas, to nebes pokyn, abych dále šel svou cestou pevně...“ „Kapsy plné knih“knih,“ se Chanovský smál, leč snad proto jen, byby, voják on, skryl, že mu zvlhl zrak, co z očí kněze velké valily se horké slzy štěstí, radosti... 60
ORÁČOVA PÍSEŇ.
Na Bílé Hoře sedlák pole oře, mraky se válejí širém po obzoře. Táhněte, mí koně, hnědouši i ryzko, už se na noc sklání, už je večer blízko. Rád tu s vámi orám, kleče svírám v pěsti, zde je zakopáno všecko naše štěstí. Všecko naše štěstí, stará česká sláva co rok zde v té půdě hloub se propadává. Na čele pot stojí, pluh náš křemen láme, zdali pak tě, Štěstí, někdy vyoráme? 61 POZNÁMKY
Motiv k „Slavíkům krále Jana“ četl jsem před mnoha lety – tuším – v Mikovcově Lumíru, ale zpracoval jej tu i jinde zcela samostatně. Romance o platonické lásce. Srovnej Jeřábek: Stará doba romantického básnictví (V Praze 1883) strana 146. Čapek ze San. Viz stejné heslo v Ottově Slovníku naučném. Díl V. str. 860. Ballada bělohorská. Srovnej Jos. Svátka: Ze staré Prahy str. 110. Vánoce (1620). Srovnej Tomáše V. Bílka: Dějiny konfiskací část I. str. XXVIII. Smrt Astorgova. Přidržel jsem se starší legendy, že Astorga zemřel v některém pražském klášteře, nejspíše u sv. Jakuba. Dle jiných zemřel na zámku Roudnickém. Štědrý den patera Schmidingra. Viz životopisná data Schmidingerova v Riegrově i Ottově Slovníku naučném, Karla Tieftrunka Dějiny Matice České a zvláště brožuru: „O životě a působení kněze Josefa Schmidingra, apoštola vlastenství“, již vydala Čtenářská beseda v Hostomicích při odhalení pomníku Š. na hřbitově v Hostomicích (u Hořovic) r. 1885. Laskavostí dámy, jež žila v době, do níž spadá má báseň, na zámku Němčickém, dostalo se mi milé památky, tištěného přání, které Fr. Xaveru svobodnému pánu Chanovskému podal Josef Schmidinger k jeho jmeninám dne 3. prosince 1837, spolu s německým veršovaným překladem.
62 Přání zní takto:
Jaký se to den milostný stkví v jasnu nebe sklepení, a v srdcích našich cit radostný i zbožné budí nadšení? – Ve zmládlém věnci země české, planoucí pro vše, což nebeské, „Té vlasti syn, převěrný syn“ „Svých slaví svátek jmenovin“.
Za útlé jinoch již mladosti ve boj tuhý se dostavil a vínkem mužné udatnosti čelo hrdinské oslavil; hotov pro vlast i krev prolíti, se vrahem zlostným šel se bíti: „Taký to syn, své vlasti syn,“ „slaví svých dnes den jmenovin“.
A kdy ve prach mu země klesla v boji posvátném pravice, (v něm. překl. levice) tu ho hned čistá vůle nesla do jiné dobra štěpnice, a tam ve mládež city vlívá, kterými srdce v něm oplývá; „Své vlasti syn, převěrný syn“, „co slaví dnes den jmenovin.“
Na lůně teď milé jsa matky, hotov ku každé oběti, kde může, hned slovem i statky hledí jí věrně přispěti; 63 v jejích blahostech, v její strasti cítívá bol svůj i své vlasti; „Své vlasti syn, převěrný syn“, „slavící dnes den jmenovin“.
Ó Bože! dej to Otče věčný! Ať dlouho on co vlastenec, jak žádá všech nás cit srdečný, zásluhy splítá u věnec; a světlo šíře, práva háje, ve vlast přivádí blaho z ráje; „Ať vlasti syn, převěrný syn, „slaví často den jmenovin“.
Přání toto vytištěno bylo r. 1837 v Praze v kníž. arcib. knihtiskárně, vedením Václava Špinky. Veršovaný něm. překlad obstaral „přítel důstojného spisovatele“.
64 OBSAH.
HAVRAN5 BALLADA SVATOVÍTSKÁ8 BALLADA O ZVONECH10 SLAVÍCI KRÁLE JANA13 ROMANCE O PLATONICKÉ LÁSCE16 VÁCLAV IV. V KUNRATICÍCH18 ČAPEK ZE SAN20 PAN PALEČEK22 MISTR JAROŠ24 RABBÍ LEV BEZALEL26 BALLADA BĚLOHORSKÁ28 VÁNOCE30 SMRT ASTORGOVA32 BALLADA VÁNOČNÍ37 ČESKÝ HONZA39 BALLADA VELKONOČNÍ43 BALLADA SVATODUŠNÍ47 LEGENDA O KRUHU SV. VÁCLAVA48 ŠTĚDRÝ DEN PATERA SCHMIDINGRA50 ORÁČOVA PÍSEŇ61 POZNÁMKY62
E: av; 2002 [65]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Doubrava, Vilém; Mojžíš, Čeněk; Nová kabinetní bibliotéka spisů veršem i prózou
(Vydává a pořádá Vilém Doubrava v Praze. – Tiskl Čeněk Mojžíš v Chocni. – Nová kabinetní bibliotéka veršem i prosou. – Knihy veršů III.)

Místo: Praha; Choceň

Vydání: [1.]

Počet stran: 65

Věnování: Quis, Ladislav
(Lad. Quisovi Vím, že je to bláhovost, vydávati ještě dnes kytku staromodních ballad a romancí, jak je podávám v této knize. Ale moje povstaly většinou již před řadou let, a vydávám je, poněvadž znamenají pro mne, jsouce pokračování mých „Živých stínů”, zase jeden překročený stupeň v mém vývoji a pak, že nepřestávám věřiti, že čtoucí svět omrzen naší věčnou lyrickou sebepitvou, vrátí se rád na chvilku k genreu, kdysi tak oblíbenému. Mýlím-li se však, přijměte aspoň Vy, který jej milujete, sbírku mou vlídně a shledáte-li Vy, balladista výborný, v ní trochu půvabu, budu si málo dělati z pošklebků jiných. V starém přátelství Váš A. K.)