RABBÍ LEV BEZALEL.

Antonín Klášterský

RABBÍ LEV BEZALEL. (Ad. Brabcovi)
„VariVari, blázne! – Císař jede!“ „Ustup, rabbí, neznáš mrav?“ „Ve vousy mu plijte šedé, kámen na něj!“ křičel dav. „Císař přísně židy trestá, vyhnati je kázal z města, a ten zde tak tvrdohlav!“ A jižjiž, dav co zlobně řičel, stařec jako v dešti střel, kal naň stříkal, kámen fičel, přímo v spánky jeho spěl; a ten déšť vždy hustší, prudší, ale klidně v moři žluči stál tu rabbí Bezalel. Leč ký div! Kdo chápat může? Kámen, kal, jenž zasáh jej, v květ se mění, v lilje, růže, voní kol vždy líbezněj. A v tom vůz již hrčí, stane. Rabbí ruce vztáh: „Ó, Pane, krutý příkaz odvolej!“ „Dobře, rabbí – z vozu nitra císař děl, se vykloniv – na hrad přijdi k radě zítra, 26 zvážíme vše, – ale dřív pověz, jak jsi změnil kámen v liljí sníh a růží plamenplamen, jaký symbol v tom a div?“ Záři v oku, tenké stáhl rty své blahý na úsměv, císaři, jen k vlasu sáhl, růži podal rabbí Lev. Rděla se jak do červánků, ale ze starcova spánku počala se řinout krev. „Milosti, z mé vzrostla krve tato růže nachová, jeví v ní tak jako prve moc a moudrost Jehova, ukázal tu, jaké štěstí pro svůj lid je ústrk nésti, hněv i muka katova. Páliti zda mohou rány, jež kdo ve svá prsa chyt, lidu svého háje brány, když je nastavil jak štít? Nejsladším je květem blaha rána v skráň i v prsa nahá, již kdo přijal za svůj lid!“ 27

Básně v knize České balady a romance a jiné básně: