ČESKÝ HONZA.
Potkal jednou Honza Smrt
blízko rodné vsi:
„Kam pak, Kmotra? vrať se, vrať,
u nás všecko spí!“
Chtěla Smrt jít klidně dál,
ale Honza zas:
„Pojď, budem si povídat,
máš-li chvíli čas!“
Smrt šla dál, však Honza náš,
jak už silák byl:
„Rád bych věděl, kdo z nás dvou
má přec více sil?“
Tu se, v prázdných důlkách šleh,
obrátila Smrt,
na Honzu se vrhnula
jako vzteklý chrt.
Ale Honza kosu hned
s ramene jí strh,
bili se, a Honza měl
stále v boji vrch.
Rubal ji a rdousil ji,
pozvedal ji výš,
jak by zdvihal děvčete
při tanci jen tíž.
39
Jak by hrála muzika
u veselý rej –
Honzo, s kým to zápasíš,
dobrý pozor měj!
Honza smál se, bil ji, bil,
až ji zmohla řež.
– Vyhrál’s – řekla vztekle Smrt –
však mi neujdeš! –
Domů Honza v smíchu šel,
řekl jaře svým:
„Do světa jdu – nikoho
již se nebojím!“
Přes hory a přes doly
v město přišel v čas:
jakás cizí kněžna tam
vystrojila kvas.
U kněžny se o práci
hlásil Honza náš:
– Panošem tě udělám,
pěkné líce máš! –
V hedvábí jej oděli,
v střevíc plný vnad,
zlatým pasem opjali
drahocenný šat.
Po boku se houpalo
kordisko mu teď,
40
z všeho pouze zbyla mu
zdravá jeho pleť.
Vesele se Honza měl,
tuhé práce prost,
vzácných krmí každý den,
vína bylo dost.
Naučil se drnkati
ku veselým hrám,
líbat dvorným způsobem
bílé ručky dam.
Naučil se jazykem
cizím žvatlat, pět,
ale při tom – divná věc! –
Honza chřad a bled.
Chřad vždy víc a chřad vždy dál,
chřad, až bylo děs,
až pak bez sil na lože
polomrtvý kles.
Nad lůžkem se skláněla
ta, jíž sloužil hrd:
nebyla to kněžna již,
byla to jen – Smrt.
A ta v tváři strašný škleb,
za těch šeptá chvil:
– Chtěl bys vědět, kdo z nás dvou
má přec více sil? –
41
Honza mlčel, umíral,
v tom však náhle, slyš –
nota písně venkovské
padla v jizby tiš.
Malou, prostou písničku
zpíval kdos, a div!
Honza vstává, zvedá zrak,
Honza je zas živ.
V neznámého chodce zpěv
vpadá jeho hlas,
strhává svůj hedváb v mžik,
kroj svůj hledá zas.
A jak svoji halenu
zas měl na hrudi,
jak když stará síla se
v svalech probudí.
Pocítil, jak roste v něm,
mocné paže vzpřáh,
ale Smrt již letěla
přes paláce práh.
Letěla jak ve hvozdě
vyplašený sýc.
„My dva – Honza zasmál se –
nesejdem se víc!“
42