BALLADA SVATOVÍTSKÁ.

Antonín Klášterský

BALLADA SVATOVÍTSKÁ.
U svatého Víta duchu mocí mrtví z hrobek vstali o půlnoci; zvonky zvoní, v chrámě světla plají, do lavic si mrtví usedají. Ten si kleká, ten se v dumy hrouží; biskup Vojtěch sám mši svatou slouží, svatý Václav s věrným Podivínem konvičky mu drží s mešním vínem. Spytihněv svou zbožně kloní hlavu, Bořivoj se chýlí k Břetislavu, Přemyslové dva tu hrdě stojí, meče jakby připravené k boji. K Jiříkovi Ladislav se vine, Václav plaše sedá v místo stinné, prostřed žen svých Karel vážně klečí, záři stíhá Rudolf z povzdálečí. Za nimi dav, rytíři a páni, těžké meče, zlaté krumplování, biskupové, preláti a mniši spínají své ruce v noční tiši... Na podhradí tiše dříme Praha, v doupatech se hanba válí nahá, 8 v sálech zdobných všecko víří v reji, v krčmách pustě opilci se smějí. Číše zvoní, píseň zvučí slizká – nevidí tam nikdo, jak se blýská, jak sem od hor děsná bouře kvačí, k zemi spár jak vztahuje se dračí? Bludný chodec vyšed v půlnoc tesknou, zřel, jak okna v dómu tam se lesknou – teď, jak by zpěv slyšel – trnul němý –: „Žízň a mír v naší zemi“...zemi...“ 9