BALLADA VÁNOČNÍ.

BALLADA VÁNOČNÍ.
Šel Ježíš se svatým Petrem – zas byly vánoce; šli závějí a větrem, kraj zavát hluboce. Šli k zámku, jenž plál celý, na statků vešli práh, by hojnost všeho měli, Pán všude žehnal v tmách. Až přišli k chudobné chatě na konci vesnice. „Zde, Pane, vrchovatě dát třeba, nejvíce!“ – Zde, Petře – Pán děl s klidem – dál zůstaň bída, sten, leč za rok těm chudým lidem se dítě naroď jen! „Jak, Pane? do té nouzenouze, kde zima je a chlad, kde život hájí pouze, chceš ještě dítě dát?“ „Na zámku tolik je stesku pro dítě – všakvšak, ó, víš, tam v blahu žilo by, v lesku, však co mu skytne chyš?“ 37 – Ó, Petře, smutno, jestli ti připomínat mám, že v stáji, prostřed jeslí jsem narodil se sám! Nač mocných množiti pýchu, je jí už dost a dost, v té země ubohé líchu sít ještě změkčilost? Zde třeba silných paží a lebek ze žuly, by, bouř když slabé sráží, se ani nehnuly. Jež neklesnou, když klovat je počnou krahuji, jež dají se ukřižovat za lid, jejž milují. Ne z měkké, sypké hrudy, dub ze skal vypučí, a tací z chudé půdy, ba, Petře, z nejchudší. – Něm Petr stál tu, a svatou šli nocí oba dál, však nad chudobnou chatou svit velké hvězdy vzplál. 38