SLAVÍCI KRÁLE JANA.

SLAVÍCI KRÁLE JANA.
„Proč královna je truchliva?“ ptal posla se král Jan, když přijel do Čech jednou zas se hojit z dluhů, ran. „Co mohlo by jí scházeti, to sám bych věděl rád, či nemá krásné sídlo své, ten milý Křivoklát? Což nemá všecko, co jen chce, jen kyne, ve mžiku? Či – dodal náhle zveselen – tam není slavíků?“ – Aj, věru, těch tam nemnoho je slyšet za noci. – „Jak? Slavíků že málo tam? Tu lehko pomoci! Je v celém kraji kol a kol mně pochytejte dnes a všecky pusťte z večera mi v křivoklátský les.“ Co kázal, skutkem. Královna u oken seděla, 13 přes křivoklátské lesy již noc táhla setmělá. Hled královny se truchlivě kams v širou nesl dál, co nad hradem i nad lesy svit bílé luny vzplál. V tom jeden slavík počal pět, a druhý, třetí vpad, a za nimi sta řinulo se písní v noční chlad. Jak by les náhle rozvázal svých tisíc jazyků, tak pělo, lkalo, toužilo na tisíc slavíků. A v královninu komnatu sám náhle vstoupil král: „Ty slavíky jsem, choti má, ti schytati sem dal!“ „„Ó, pane,pane můj, je nechat měl’s, kde domov měli, radš, což neslyšíš, což neslyšíš? to není zpěv, to pláč. 14 To pláč a kvil je pro domov, kam nelze letěti, pro známý les, břeh známých vod, pro hnízdo na sněti. Ó, pane, pochop jejich zpěv, nech znít jej v srdci svém, proč opouštíš, proč opouštíš tu krásnou svoji zem? Proč v cizích zemích touláš se svém starém po zvyku, ó, poslechni, co k tobě zní v té písni slavíků!““ 15