„Aj, tady jest, náš kaplan zámecký,
pan pater Schmidinger!“ – tak vesele
vstříc knězi, který v salon vstupoval,
zavolal starý baron Chanovský –
„zde, milý abbé, starý přítel můj,
pan baron Hildprandt, rád by poznal vás.
Náš mladý kaplan, jak jsem pravil vám,
je mistr v šachu, milý příteli,
jenž, chcete-li, vás ihned prožene
po černobílém poli bojiště,
a přát vám budu tohle zahřátí
po kruté cestě v zimním nečase,
ač štědrý den dnes máme, míru čas,
kdy zvony mají a pak číše znět
a zmlknout zbraně!“ Mlčky uklonil
se mladý kněz. Byl menší postavy
a suchou, bledou tvář měl askety,
však oko jeho žhnulo horečně,
jak by to stálý vyšlehoval plam
ven z duše jeho. „Žádné starosti!“ –
se smíchem baron Hildprandt ozval se. –
„Já nechci krví zámek Němčický
vám tady zbrotit na hod vánoční.
Jen cestou kolem jeda do Blatné,
jsem vzpomněl si, co asi dělá tu
můj starý přítel baron Chanovský,
zda spřádá dále sny své válečné – – – “
„Sny válečné! – vpad v řeč mu Chanovský –
těm navždy konec! Jak nás vidíte,
my oba, já i pater Schmidinger,
už nebudeme nikdy v poli stát,
nám oběma již vojna vzala dost,
mně ruku, jemu řadu pěkných let
a zdraví též –“ „Jak? – baron Hildprandt žas’ –
byl vojákem dřív pater Schmidinger?
Sic nápadný mně ihned byl váš krok
i těla držení, však ve snu zdát
se nemohlo mi, že jste s výložky
šat nosíval a palaš po boku.“
„To, pane barone – děl skromně kněz,
a trpký úsměv kolem úst mu hrál –
je smutný list v mé knize života.
Když filosof jsem v Praze studoval,
tu v mladých hlavách bujných jinochů
to vřelo jako v úlech před jarem,
než včelky ven se z česla vyrojí:
sny světoborné, plány nezralé
v nich honily se, víno svobody
tam bouřilo a chtělo ven a ven.
A v bujnosti své kousky divoké
my tropili a klidné měšťany
tak dráždívali svojí zpupností,
až došlo k rvačkám, bouřím, potyčkám
i s vojskem posléz. Císař František,
jenž v Praze právě sídlil tenkráte,
se rozhněval a kázal vinníky
potrestat přísně. Z druhů vyvázli
sic někteří, však mne i s jinými
v kabátek bílý pěkně vstrčili,
a to jak by byl padl ledný sníh
na první květy srdce mladého.
Až když jsem zchřadl – nechali mě jít,
a já jsem šel a stal se knězem pak,
neb v posvátném tom rouše, doufám, víc
že prospěji své vlasti.“ „Kaplan náš –
děl Chanovský – je velkým vlastencem,
můj milý barone!“ „Aj, naposled –
se ušklíb Hildprandt – patří k blouznílkům,
již ještě věří, že by česká řeč
kdy mohla stát se živým jazykem,
že naše děti by jí mluvily – – – “
„Mé děti – trpce vzdychl Chanovský –
tou řečí jistě mluvit nebudou,
já v rodokmenu svém, jejž sepsal jsem,
již k svému jménu připsal s povzdechem:
„poslední z rodu“, vy však, barone –
náš kaplan věří... “ „Z kvasu mladých let
vám, abbé, něco v hlavě zůstalo,
a to je vše... sen, fantom, pohádka.
Dnes nedějí se přec již zázraky!“
„A přec se dějí, pane barone,
což není zázrak jarní každý květ,
jenž z mrtvé půdy ztuhlé vykvete?“
„Nu, chcete-li – však slunce jediné
jej způsobí, a to kde vezmete?“
„Ó, věřím pevně, slunce svobody
že přijde záhy a v něm roztaje
ten led a sníh, jenž ještě poutá zem.
Již nyní prvosenky, sněženky
se objevují, jenom tepla víc,
a přijdou růže, plné, nádherné.
Ó, kdo jak já zřel, pane barone,
tu první jiskru v mrtvém popelu
se blýsknout, kmitat, v malý ohníček
se vzdouvat, jak v ni s láskou dýchali
a dýchají ti muži vznešení,
již milují ten jazyk králův kdys
a teď tak ponížený, zdupaný,
ten věřit musí, v mocné plameny
že vyšlehne ten zápal vlastenský
a přinese nám jitřní světlo v tmy!“
„Eh, slova, slova, abbé, Freigeist jste
a Jakobín snad, ještě naposled
nám pobouřiti chcete sedláky
a na nás vésti je!“ „Bůh uchovej! –
kněz rychle zvolal – pouze pokojné
jsou naše zbraně, kniha znamením,
v němž zvítězíme...“ „Vědět musíte –
teď Chanovský děl – milý barone,
že kaplan náš jak nový apoštol,
po kraji chodě, knihy roznáší,
ode vsi ke vsi s nimi putuje,
i na trzích je lidem nabízí.
Sám o holé by kůrce snad byl živ,
jen aby knih moh hodně kupovat,
a nedbá necest, tíže, námahy,
a myslím, zdraví zbytek zanechá
na svojich poutích – říci nedá si –
neb jednou někde v sněhu zapadne.
A vše jen proto, by pár sedláků
čtlo české knížky, aby získán byl
úd...“ „Pro Matici, pane barone –
kněz doplnil – jež knihy vydává.
Žel, nedal Bůh mi dar, bych knihy psal,
a tak jen sémě, chudý rozsévač,
kol rozhazuji a jen modlím se,
by všecko vzešlo, a bych do smrti
měl dosti sil, tak sloužit vlasti své.“
„Sám nevěřící – pravil Chanovský –
jsem často dojat, milý barone,
tou silou jeho víry, oběti,
již přináší té snaze – ale teď
již dosti řečí – kam nás zavedly!
My zřít jsme chtěli přec boj šachový,
či ne-li?“ – Baron prudce zazvonil,
a sloužící, jenž vešel, na pokyn
již přistavoval malý hrací stůl
se šachovnicí. „Nuže, stavte šik
a do boje!“ Již stály figurky,
a první tahy zvolna počaly...
„Nic platno, abbé – ozval po chvíli
se baron Hildprandt – toho sedláka
zde vezmu vám, ač – dodal s úsměvem –
vám sedláci jsou pánů milejší.“
„Lid miluji – děl vážně Schmidinger –
neb připadá mi jako kořeny
mocného stromu, z kterých v haluze
vždy znova proudí míza životná
a které drží pevně celý strom
přes bouř a vichr. Z lidu omládne
i národ náš – tu silnou víru mám.
Leč stromu třeba také koruny,
a tou ti budou, kteří vznešení
svým rodem i svou duší, nechají
krev kořenů do vlastních téci žil
a s lidem splynou. Mezi vlastenci
již mnohé slavné jméno skvěje se,
pan hrabě Thun a hrabě Šternberg
a hrabě Pötting, hrabě Kolovrat
se přihlásili k naší Matici;
a nad všemi jak zlaté slunce nám
plá kníže Kinský, v jehož erbu skví
se „Bůh! Čest! Vlast!“ – Matice kurator.“
„Vím, vím – děl baron – vy teď táhnete!“
A tiše zas dál šinula se hra,
koníci bílí – černí skákali,
král zasáh v boj i útlá královna,
i věže sebou hnuly, zajatci
již na obou se stranách váleli,
když prvně kněz „Šach králi!“ hlásil. „Teď –
se zasmál Hildprandt – v pěkné tísni jsem,
nu, poraďte mi, milý Chanovský,
mám vzdát se již?“ – „Ne, nikdy vzdávat se –
vzkřik zámku pán – vždyť víte, u Ašprů
že vesnici jsme dvakrát ztratili,
a dobyli jí přec zas na konec!“
„Nuž tedy k předu!“ Hildprandt zasmál se
a táhl koněm. „Dobrá, jízda v před –“
děl Chanovský. Leč páter Schmidinger
již poznovu „Šach králi“ ohlásil
a po dvou nových tazích dodal: „Mat“.
„Jste poražen, můj milý barone –
smál Chanovský se – co jsem povídal?
Leč že jste přec tak bil se udatně,
na číši vína zvu vás dobrého.“
„Ne, děkuji, již zase musím jet,
chci doma býti brzo, slibuji
však, že k vám záhy zase přijedu,
a potom, abbé, znovu chytnem se,
že ano, vlastenče?“ Kněz s úsměvem
se uklonil. „Nuž, šťastné vánoce
i Nový rok, dřív jestli nepřijdu!“
„Též vám, barone...“ Baron Chanovský
ven vyprovázel hosta. Schmidinger
však osamotněv, k oknu přistoupil.
Ven zíral v kraj, jenž v sněhu ležel tich
jak bez života. Mladá kněze tvář
se zahalila smutku chmurami.
Je platno něco, co tu podniká?
Zda neměl pravdu baron Hildprandt dnes,
když děl, že vše to sen a pohádka?
Sic krásná tak, leč přec jen pohádka!
Zda možno je, by ještě jedenkrát
sem vrátila se vesna, jak ji snil?
Oh, všude sníh a led, i na srdcích – –
a on teď sám – – – A vzdychl hluboce – – –
Když po večeři slavné vánoční
se uvelebil baron Chanovský
v svou lenošku, tu šlehl po očku
po zámeckém svém mladém kaplanu
a pousmál se. Pater Schmidinger
tu seděl mlčky, jakby pohřížen
do smutných dum a též snad vzpomínek
na domov svůj a leta mladosti.
„Vy slavíte dnes velké vítězství,
můj milý abbé, – ze sna vytrh jej
hlas Chanovského – ano, ano vy,
nic nedivte se.“ – „Já, a vítězství?“
žas Schmidinger – „Barona Hildprandta
jste okouzlil, sám tak mi povídal.“
„A nehněval se, že byl poražen?“
„Ne, milý abbé, to ho neznáte.
A na znamení zvláštní přízně k vám
cos jako malý dárek vánoční
mi odevzdat vám kázal, a též já
svůj připojuji...“ S milým úsměvem
dva listy baron knězi podával.
„Jak? baron Hildprandt údem Matice?“
vzkřik Schmidinger, a zrak mu zazářil.
„A mohu-li svým očím věřiti –
již zvolal znovu – pane barone,
vy údem Musea? Ó, nebesa!
To v radost velkou se mi obrátil
můj smutek dnešní – díky, díky vám!“
„Vy byl jste smuten?“ – „Ano, na chvíli
jsem pochybami mučil se a hnět’,
leč nyní věřím, věřím cele zas,
to nebes pokyn, abych dále šel
svou cestou pevně...“ „Kapsy plné knih,“
se Chanovský smál, leč snad proto jen,
by, voják on, skryl, že mu zvlhl zrak,
co z očí kněze velké valily
se horké slzy štěstí, radosti...