Poslechněte, milé děti,
povídku chci vyprávěti,
pohádku o Mikuláši,
který v noci tajně chodí,
do punčochy dary hodí,
zlé však čertem straší.
Mikuláš byl biskup svatý,
ornát nosil celý zlatý
na předlouhé na košili,
mitru zlatou samou perlu,
v ruce zatočenou berlu,
a vous dlouhý, bílý.
Nade všecko rád měl děti!
Všude jemu ve zápětí
pobíhaly nedočkavě,
učil je a zkoušívával,
za otčenáš dárky dával
zvláště vtipné hlavě.
Chudý otec tři měl dcery.
Nastaral se na chuděry,
nalopotil, marno všecko!
Hlad je moří, dluhy kruší,
tu chtěl ďáblu zapsat duši:
prodat vlastní děcko!
Svatému však Mikuláši
zlá ta zrada spánek plaší,
v noci vstane, tmou se plíží
ke chaloupce ku okénku:
tři hlavičky vidí z venku,
očka spánek tíží.
Otevírá zpolehoučka,
tma je uvnitř, zhasla loučka,
pátrá zticha... co to visí?
punčošky dvě na okénku!
hází do nich po prsténku,
s dukáty je mísí.
A již mizí bílá hlava – –
Ráno první panna vstává,
požehná se křížem svatým,
s lůžka skočí bosé nožky –
zkřikla! – vjely do punčošky
s darem přebohatým!
Je to radost! Boží divy!
Kdo to vzpomněl milostivý?
Zaplaceny všecky dluhy,
ještě něco z toho zbude,
vyjasní se oči rudé
jako modro z duhy!
Přišel večer. Sestra mladší
k oknu nejdříve se tlačí,
punčošku tam svoji věsí – – –
Nespí – – čeká – – posléz usne – –
Něco cinklo v síni dusné!
Bože, jaké plesy!
Dívky skočí, k oknu pádí,
otec ven, však tma mu vadí,
pozdě otevírá dvéře:
nikdo venku! běží zpátky,
slyší jásot dětí sladký – –
Kde se to jen béře?!
Třetí noci luna svítí.
Děti nespí, srdce cítí,
moucha chvílí bzučí – –
Náhle v okně někdo stojí.
„Mikuláš!“ a v jednom roji
ven to všecko hlučí.
Kolena mu objímají,
ruce svaté zulíbají,
až ho láskou děsí! – –
A teď víte, děti naše,
proč před svátkem Mikuláše
punčochy se věsí?